Pravá tvář Siriuse Blacka

1. Kapitola - April

Kdyby někdo věděl o tom, co se děje u nás doma, moje rodiče by zavřely. Ne že by kradly nebo tak. Oni mně jenom mlátí, nadávají, nestarají se o mě. A to jenom proto, že nejsem ve Zmilozelu. Moudrý klobouk mně zařadil do Mrzimoru a to se jim, čistokrevným Zmijozeláků, nelíbí, protože podle nich je Mrzimor plný mudlovských šmejdů a nemehel. Popravdě, i já jsem pořádný nemehlo. Možná proto jsem v Mrzimoru. Jsem prostě nemehlo.

Už sedmý a poslední krát jsem nastoupila do vlaku na nástupišti devět a tří čtvrtě. V mžiku jsem našla volné kupé, protože jsem na nástupišti byla první. A právě proto jsem už o desáté seděla ve vlaku v prázdném kupé a hleděla z okna. Tupě jsem zírala a ani si nevšimla, že se na nástupišti objevil ještě někdo. Všimla jsem si to, až když mi zamával a mrkl na mně jak největší šéf. Vlastně, on jím v podstatě mezi studenty byl. Obávaný Poberta a Casanova, Sirius Black, byl něco jako král školy společně s tou jeho bandou, kterou nazývaly Poberti. Vím, možná bych měla vyznít buď nenávistně, nebo zamilovaně, ale já nejsem nic z toho.

Já si prostě Poberty nevšímala a oni si nevšímali mně. Kdo by si taky všímal malou dívku s průměrnými karamelovými vlasy, očima stejné barvy, ještě k tomu když je z Mrzimoru? Já vám to řeknu. Nikdo. A nějak mi to ani nevadí. Popravdě, nemám kamarády. Občas sice pokecám s holkami z mý ložnice, ale neberu je jako kamarádky. Kamarádky by měly vědět všechno, neměly by mít mezi sebou tajnosti. Já jich mám dost a nikdy jsem je nikomu neřekla.

Náhle se dveře mého kupé s buchotem otevřeli. Trhlo mnou a otočila jsem se na toho návštěvníka. Ve dveřích stál Sirius Black a zamyšleně si mně prohlížel. Jakoby mně neznal, co se mu nedivím. Polovina profesorů doteď neví moje jméno.

„Proč jsi tady tak skoro?" zeptal se a sedl si oproti mně.

„A proč ty?" vyhnula jsem se otázce.

„Nemám rád svoji rodinu, tak jsem tady dřív. Nepotřebuju pořád slyšet, jaký jsem zklamání a krvezrádce. A co ty? Neodpověděla jsi mi na otázku," řekl.

„To je jedno. Není to tvoje věc," zakroutila jsem hlavou.

„Jak to, že tě neznám?" zeptal se po chvíli zamyšleně, jakoby sobě samému.

Ušklíbla jsem se. „Kdo by si pamatoval nějakou obyčejnou holku z Mrzimoru?"

„Náhodou, mrzimorských holek znám víc než kluků," pochlubil se.

„Proč mi to říkáš? Mně to nezajímá," odvětila jsem a zahleděla se z okna.

„Proč si na mně tak chladná? To tě ani trochu nepřitahuju?" vyzvídal.

„Abych řekla pravdu, ledva vím tvé jméno. Pamatuju si ho jenom kvůli mým spolubydlícím, které o tobě básní. Ale většinou při tvém jménu přestanu poslouchat, protože mně to vůbec nezajímá," řekla jsem.

„A víš teda, jak se jmenuju?" podpíchl mně se šklebem.

„Jasně, že jo. Sirius Orion Black III.," řekla jsem bez zaváhání s pohledem upřeným do jeho očí barvy mračen v bouři.

„Jak..." začal.

„Mý rodiče na tebe furt nadávají. Buď, že jsi krvezrádce, nebo jsi prostě jen nebelvírský šašek a děvkař," vysvětlila jsem.

„Jakže se to jmenuješ?" zeptal se podmračeně.

„April Anastasia Alexanderová," představila jsem se.