Pravá tvář Siriuse Blacka

Epilog - April

O 23 let, 5 měsíců a 16 dnů později

Byla neděle, třicátého července 2000 a já stála před dveřmi domu rodiny Weasleyových. Sbírala jsem odvahu na to, abych zaklepala. Nakonec se mi to podařilo a já zaklepala.

Po chvíli se dveře otevřeli a v nich stál vysoký ryšavý kluk. Mohl mít tak devatenást, možná dvacet.

„Přejete se?" zeptal se a přeměřil si mě pohledem. Mohl vidět ženu, co tento rok dosáhla čtyřicítky a byla v pěkných letních šatech s karamelovými vlasy po ramena. To jsem teď byla já.

„Chtěla bych mluvit s Harrym Potterem," řekla jsem.

„Proč?" jeho pohled se změnil na podezíravý.

„Jsem stará známá jeho rodičů a křestního otce. April Alexanderová, těší mě," představila jsem se.

„Ron Weasley. Počkejte tady, zavolám ho," řekl a odešel. Za chvíli se zjevil a za ním kráčel kluk, který se tolik podobal na Jamese. Až na ty oči. Ty měl po Lily.

„Dobrý den. Tak, o čem jste to chtěla mluvit?" zeptal se, když za sebou zavřel dveře a přešel pár kroků.

„Podobáš se na své rodiče. Znala jsem je. Chodila jsem s nimi do školy," řekla jsem.

„Zvláštní, Sirius se o vás nikdy nezmínil."

„Znal si ho?" usmála jsem se. „Po tom, co ho neprávem zavřeli do Azkabanu jsem neměla spojení s Anglickem, takže až kým jsi neporazil Voldemorta, jsem vůbec nevěděla, co se děje."

„Kde jste tedy byla?"

„Na novém Zélandu. Odešla jsem rok po tom, jako jsem vyštudovala. Měla jsem jít i s Regulusem, Siriusovým bratrem, ale nějak to nevyšlo."

„Ano, Regulus Black zemřel v jeskyni, když získal jeden z Voldemortových horcruxů. Proč jste odešla a nezůstala bojovat?"

Zasmála jsem se, ale nebyl to upřímný smích. „Ty bys zůstal bojovat, kdyby celá tvoje rodina chtěla, abys byl na Voldemortově straně, ale ty jsi proti němu? Plus, jsem mizerná čarodějka. Neměla jsem takové bojové schopnosti jako Sirius, Potterovi nebo Remus. Neměla bych šanci bojovat proti Smrtijedům, to jsem pochopila, už když jsem byla v Bradavicích. Vymyslela jsem plán, jak zmizet tak, aby mě nikdo nehledal. Kdo by hledal mrtvého člověka na Novém Zélandě, ne?"

„Povyprávíte mi to celé?" zeptal se.

„Jasně. Takže, na škole jsem byla takovou šedou myší. Celá moje rodina byla ve Zmijozelu, stejně jako Blackovi, ale mě Moudrý klobouk zařadil do Mrzimoru. Víš si představit mou matku, když to zjistila? Když zjistila, že její jediné dítě skončilo v Mrzimoru? Byla zuřivá. O to, co se děje ve škole jsem se nějak nestarala. Neměla jsem kamarády a všichni si mně nevšímali. Tedy, až do sedmého ročníku. Ve vlaku si ke mně ve vlaku přisedl Sirius Black. Oba jsme tam byli první. Pak si přivedl i své kamarády. Jamese Pottera, Rema Lupina a Petera Pettigrewa. Stali se z nás celkem i kamarádi."

„Všichni jsou mrtví, to víte, ne?" zeptal se Harry.

„Všichni? Věděla jsem jenom o Jamesovi a Lily. Je mi to líto."

„Jo, všichni do jednoho."

„Smutné. Kde jsem to skončila? Aha. Se Siriusem jsme se stali kamarádi, ale dost žárlil, protože na Lektvarech jsem seděla s jeho mladším bratrem. Víš, celá škola byla rozdělená, dalo by se říct. Nebylo to oficiálně, ale spíš podvědomě. Buď se bavíš s jedním Blackem anebo s tím druhým. Nemůžou to být oba. Nějak jsem se skamarádila s oběma a donutila Siriuse usmířit se.