Pravá tvář Siriuse Blacka

8. Kapitola

Prázdniny proběhly celkem dobře na to, že jsem je strávil se svou šílenou rodinou. Naštěstí, měl jsem Rega a to mi stačilo. Teď jsem však znovu už za svítání odešel z domu i s kufrem se všemi věcmi. Mířil jsem si to rovnou na nádraží devět a tři čtvrtě, kde, doufám, potkám April. Nešel jsem moc rychle, přepážka takto zavčasu nefunguje, až o tři čtvrtě na devět.

Prošel jsem přepážkou a přešel skrz prázdné nástupiště. Nastoupil jsem do vlaku a hledal April. Proč tu tedy není? Celý vlak jsem prošel několik krát, no nikde nebyla. Nakonec jsem si sedl do posledního kupé a oknem sledoval, či už náhodou nejde. Nešla.

O půl jedenácté se začalo nástupiště plnit. Mezi lidmi jsem zbadal Rega s rodiči. A tehdy jsem ji zbadal. Stála tam s jedním klukem a lidi, které rozhodně nebyli její rodiče. S vážnou tváří přikyvovala muži a ženě. Znovu jsem se podíval na toho kluka. Neznal jsem ho. Další Mrzimorčan? Ne, na kluka z Mrzimoru byl až moc nesympatický. Tak kdo to mohl být? Při srdci mě nepříjemně píchl osten žárlivosti.

Když má sebou toho kluka, April si ke mně nesedne. Budu sedět sám. Nikdy jsem neseděl sám. Vždy jsem byl s Poberty, nebo alespoň s April. Tohle mi má kamarádka nemůže udělat.

Odbilo jedenáct a vlak se pohnul. Čekal jsem či si přece jen nepřijde sednout sem, ale po deseti mučivých minutách jsem to vzdal. Vstal jsem a šel ji hledat. Když si ona nesedne ke mně, já si sednu k ní.

Našel jsem je sedět v jednom kupé uprostřed vlaku. Seděli oproti sobě, no nevěnovali si ani jeden pohled.

Otevřel jsem dveře a usmál se na překvapenou April. „Ahoj. Můžu si přisednout?"

„A-ano," vykoktala a přitom jí zrak ušel k tomu klukovi.

Sedl jsem si vedle ní a přeměřil si toho kluka. Hnědé vlasy měl ulízané a v modrých očích se mu lesklo opovržení. Byl chudý a vysoký.

„Mimochodem, jsem Sirius Black," představil jsem se.

Kluk si odfrkl. „Krvezrádce."

„Hezké. To jsem už od včerejška neslyšel. Řekneš mi své jméno, abych věděl, kterému Zmijozelovi mám s kluky trochu přitížit život pár žertíky?" ušklíbl jsem se.

„Přitížit mi život? Nedělej si iluze."

„Takže si myslíš, že ti žertíky Pobertů nebudou dělat těžkou hlavu? Ohromil jsi mě. Ale ty asi nebudeš z Bradavic, jinak bych tě jako Zmijozela znal."

„Nejsem ve Zmijozelu."

„Není možné. Jsi stejně odporný jako oni. Jestli tam ještě nejsi, budeš, protože s tím ksichtem a ulízanými vlasy se jinam dostat nemůžeš," řekl jsem.

„Siriusi, mohl bys už zmlknout?" zasyčela na mně April. „Tohle je můj bratranec December a já nechci mít doma víc problémů, než mám."

„Hezké jméno. Rozhodně se ti hodí k povaze," pověděl jsem, za co jsem dostal loket do žeber od April.

„Jak si se měl přes prázdniny, Siriusi?" zeptala se mně April.

Pokrčil jsem rameny. „Celkem dobře. Ale jinak jako obyčejně. Každým coulem krvezrádce, nebo aspoň to mi říkala matka. A ty? Tedy kromě toho, že vodíš bratrance do školy jako malého kluka."

„Siriusi," varovala mně. „Přestaň, nebo tě vyhodím z vlaku přes tohle okno."

Jen jsem se zasmál. „Jasně, April, jasně. To bych spíš řekl McGonagallové na Přeměňování, že s ní chci mít týdenní trest."

„Vsadíme se?"

„To je přesně to, co jsem chtěl slyšet."

Taká kratšia kapitolka a rozhodne bola aj o ničom. Aby som to uviedla na pravú mieru, Decembra som tam už potom asi neuviedla, ale dostal sa do Slizolinu alebo teda Zmijozelu a Sirius s kamarátmi mu urobili pár napriekov, no iba tak, aby o tom April nevedela.

A ako sa vám zatiaľ príbeh páči? Napíšte do komentárov, nech mám tieto nudné školské dni aspoň nejakú útechu.

Majte sa!