Pravá tvář Siriuse Blacka

11. Kapitola - April

Dokončili jsme Lektvar a zvedli ruce. Profesor Křiklan přišel k nám a přičichl si k Lektvaru.

„Výborné, výborné," chválil nás. „Měli byste se někdy konečně stavit na večeři. Pozvánky vám doufám chodí."

„Promiňte, pane profesore. Mávám famfrpálové tréninky a pak se učívám a dělám úkoly. Nemám moc čas," řekl Regulus.

„A vy, slečno?" otočil se na mně.

„Jsem stydlivá a nemám moc ráda společnost, kde by si mně lidi všímali," přiznala jsem popravdě. Další pravda byla, že se mi tam prostě nechtělo.

„Chápu. Ale oba přijďte aspoň na Povánoční večírek. Před Vánocemi mi to nevyšlo, ale takhle po Vánocech bude takový větší večírek. Nezapomeňte si sebrat i doprovod. Můžete už jít. Konec hodiny bude až o dvacet minut a tady byste se jen nudili."

„Děkujeme, pane profesore," řekli jsme s Regem naráz, vstali a se všemi věcmi odešli. Vyšli jsme na chodbu a pomalu vycházeli ze sklepení.

„April?"

„Ano?"

„Půjdeš se mnou do Prasinek?"

Zastavila jsem a překvapeně se podívala na Rega. „Ty... ty mně pozíváš na rande?"

Celý nesvůj přikývl. Tváře měl jako dvě růže a vyhýbal se očnímu kontaktu.

„Tak jo. Ráda s tebou půjdu," pousmála jsem se nad Regovým zčervenáním. „Co si mám obléct?"

„Co jen chceš."

„A kam půjdeme?" vyzvídala jsem.

„Kamkoli chceš," řekl.

Usmála jsem se, chytla ho za ruku a potáhla, aby se konečně pohnul. „Tak pojď, nebudeš tu stát jako po Petrificus Totalus."

Nesměle se pousmál, tváře mu zčervenaly ještě víc. Jemně mi stiskl ruku a já si až tehdy uvědomila, proč je červený jak rak. Cítila jsem, jak jsem taky nabrala barvu. Ale určitě ne až tak, jak Reg.

„Myslím, že bys mi mohl tu ruku pustit, protože když skončí hodina, na chodbě budou lidi a já nechci být červená jak rak spolu s tebou," odvětila jsem potichu.

„Jo, dobrý nápad," šeptl ke mně, ale mou ruku nepustil.

Povzdychla jsem si. „Regu, tu ruku."

„Jo, jo, promiň," ospravedlnil se a pustil mou ruku. Stále byl červený, dokonce bych řekla, že i když to už hádám ani není možné, zčervenal ještě víc. Rak oproti jeho barvě vypadal jako slabý odvar.

„Poslyš, Regu. Ty jsi červenější než já," řekla jsem s úsměvem. Cítila jsem, že pomalu se červeň z mých tváří ztrácí anebo spíš jenom přešla na Rega.

„V-vážně?"

„Jo. Kdyby ses jenom viděl v zrcadle. Kdyby tě viděl Sirius, do konce života by si z tebe dělal legraci." Jakoby ho to přivolalo, hodina skončila a na chodbu se vyřítily hordy studentů. Mezi nimi i Poberti. Koutkem oka jsem si všimla, že Reg ještě nabral barvy.

„Ahoj, April," pozdravil mně James, Remus s Peterem se na mně jenom usmáli.

„Ahojte, kluci. Jak Lektvary, vybuchlo vám něco?" zeptala jsem se. Všimla jsem si, že Sirius nevěnoval pozornost mně, ale Regovi. Starší z bratrů Blackových nadzvedl obočí nad mladším, protože Reg vypadal jako... ani nevím, k čemu to přirovnat.

„Regu, vypadáš jako nebelvírská vlajka bez té zlaté," řekl Sirius s mykajícími koutky. Jo, přesně tak vypadal. Sirius to vystihl perfektně.

„Drž hubu, Siriusi," zavrčel Regulus, ale i slepý by poznal, že to bylo jen hrané.

„Ne vážně, vypadáš jak nebelvírská vlajka. Co jsi mu udělala, April? Tohle se mi ještě nepovedlo. Dostat Rega do rozpaků je skoro stejně nemožné, jako Srabuse." Sirius se otočil na mně a velevýznamně se na mně podíval.

„Není to těžké, jen musíš vědět jak."

„A řekneš mi to?"

„Ne, je to dívčí tajemství," mrkla jsem na něj. Otočila jsem se na Rega, který stále bojoval s červení na tvářích. „Regu, jdeme? Mám Dějiny a Transfigurace je po cestě."

„J-jo," vykoktal a s posledním pohledem věnovaným svému bratrovi šel za mnou. „Budou si ze mě dělat legraci všichni čtyři a hlavně Potter," postěžoval si, když jsme od nich byli dostatečně daleko.

„Nebudou. Poprosím Siriuse, aby to nedělal. Když jste se udobřili, měl by poslechnout," řekla jsem.

„Jsi si tím tak jistá?"

„Hm...ne, ale zkusit to můžu, ne?"

...

„Mám na tebe jednu prosbu, Siriusi." Jako téměř každé odpoledne jsme seděli při jezeře.

„Jedná se o Rega, že jo?"

„Jo. Nedělejte si z něho legraci. Ani ty, ani Poberti. Prosím," poprosila jsem ho.

„Pozval tě do Prasinek?"

„Ano, proč?"

„Jen chci vědět, proč byl tak červený. Nebudu si z něj dělat legraci. Teda, jen ho trochu podpíchnu, ale to snad můžu. A Jamesovi a ostatním řeknu, aby to nedělali. Jen nevím, jaký to bude mít účinek. Je to James, tam nikdy nevím."

„Jak si věděl, že mně pozval na rande do Prasinek?" napadlo mi.

„Ráno se mně zeptal, jak to udělat. A souhlasil s tím odchodem."

„To je super."

„Jak se tě zeptal? Chci vědět, co udělal. Ať vím, co nemám dělat."

„Jednoduše se zeptal, či s ním půjdu. Byl celý nesvůj a úplně k sežrání." Zamyšleně jsem se usmála. „Jo, a celý červený. Čím dál, tím víc. Říkám ti, on se červenal i za mě."

Sirius se rozesmál. „To měl červenání za celý život. Nikdy se nečervenal a ty jsi ho totálně vyvedla z míry. Doufám, že jsi s těmi Prasinkami souhlasila."

„Jasně, že jo. Už ho vidím, jak se bude celou tu dobu červenat."

„To bude, spolehni se. Jen mu ještě musím dát pár rad, co má dělat, jinak to nebudou jen rozpaky, z čeho se bude červenat."

„Nech to tak, Siriusi. Nedávej mu žádné rady, anebo jen jednu. Ať je sám sebou."