TFP- pozorovatelka II. (střípky)

Louka

    Slunce opět spaluje vše svými vytrvalými paprsky. Některé skály vybledly a tráva pomalu usychá. Všichni kdo ještě nedostali úžeh se dnes vydávají s kosami na horní louky. Musíme posekat bezmála tři hektary. Nikomu se moc nechce, není divu, máme za sebou sedm z minulého týdne a každý den obstaráváme zvířata, či se věnujeme návštěvníkům. Dá se říci, že jsem se od svého příchodu nezastavila. Čekalo tu na mě vřelé uvítání, klukům neuniklo moje oblečení, od té chvíle si nedali pokoj s vtipy na bezdomovce. 

 Na bosých nohou mě zašimrala tráva, vysoká napůl suchá. Sběžně jsem zkontrolovala kolik je hodin podle slunce a dala se do sekání. Rytmický pohyb mě spolu s pravidelným šustěním uklidňovaly. Nick si dal sluchátka do uší, taky se pustil do práce. Ostatní si nejdříve přebrousili kosy až poté se k nám přidali. 

 Zářivý kotouč putoval nebem a spaloval nám ramena. Mechanický pohyb při tomto primitivním sekání byl sice jednoduchý, ale po delší době náročný. Klukům se na těle leskl pot a mě od trapézů, přes lopatky procházela palčivá bolest. Byla jsem si jistá, že kluci také namyslí na nic jiného než pauzu na svačinu. Ovšem ta měla být před dvěma hodinami, poslední hektar na západním svahu přímo prosí o posekání, teď nemůžeme přestat.

 Večerní vánek si pohrává s ještě stojícími stébly. Blíží se šestá večer. Alex nás poslední hodinu baví svým vyprávěním o středověku. Vlastně si tak i připadáme, jako v 14 století. Vše se nějak zvrtlo v debatu o mučení a kde jsme neskončili? Sebevraždy! :D 

 ,,Nejlepší je skočit ze skály, ..." ,,Ale tam máš malou pravděpodobnost že se ti to povede, Lenno, lepší je zastřelit se," skočil jí směle do řeči Botaska. Lenna se ale nedala odradit: ,,To jedno, já jsem rozené štěstí..." ,,A proto se ti to nepovede," zkonstatoval suše Nick.  ,,Hele! Aspoň se proletíš, zažiješ volnost!" začala jí docházet trpělivost. ,,Já bych si strčil tužky do nosu a vší silou flák hlavou o stůl," pronesl ledabyle Alex. Přejela mi po těle husí kůže. Fuj. ,,Jo to bylo v tabulce jako jeden z nejúčinnějších způsobů," zaradoval se Botaska. ,,Co ty Aljo?" Laškovně jsem se na ně usmála, zvedla kosu nad hlavu. Ve chvíli kdy jsem rukama lehce trhla dolů, abych si přesekla vaz, všichni sborově zařvali: ,,Nééé!" 

 Vydechla jsem v rytmu smíchu, odložila nebezpečný nástroj a dala se na odchod. ,Za chvíli to budete mít, připravím jídlo,' zagestikulovala jsem. Lenna můj vzkaz v rychlosti přeložila. Najednou sekali nějako rychleji. 

 Svižně jsem došla k nízkým stromkům a pustila se do vybalování věcí. Rozhodila jsem po polosuché trávě naši kostkovanou deku. Z Lennina batohu jsem vyndala termosku, pár hrníčků a nůž na namazání sendvičů. U Nicka jsem našla toustový chleba a potřebné ingredience. Teď už se jen pustit do mazání. 

  Kamarádi se objevili asi za půl hodiny. V Botaskovi a Alexovi zmizelo pět sendvičů během dvou minut. ,,Ať nám taky něco zbyde!" zabavil jim Nick zbytek. Oba měli rázem z nenasytného pohledu ublížený, zatímco Alex vypadal že se rozpláče Botaska se začal vztekat. ,,Já toho odmakal nejvíc, celej spodní roh a zatáčku!" zařval a skočil po Nickovi. Skoro letící sendviče jsem zachytila a bleskově podala Lenně. Botaska zpozoroval, že se střed jeho zájmu přesunul a zvažoval, zda má riskovat střet s Lennou. Než se stihl rozmyslet vrazila jsem mu do ruky půl šiška salámu a tři krajíce chleba. Párkrát zamrkal, následovalo stejně rychlý přesun do rohu, aby mu jeho novou pochoutku nikdo nesebral. Všichni jsme se zasmáli. 

 Lenna nalila všem kávu do hrnečku. Seděli jsme a klábosili. V Alexovi se znovu vzbudil duch baviče. Nikdo z nás nechápal kde bere všechny ty vtipy. Nejvíce mě zaujal jeden vcelku sadistický: Jdou dva policajti a jeden povídá: ,,Hele Pepova ruka, hele Pepova hlava, hele Pepova noha, nestalo se mu něco?"

 Téměř za tmy jsme se vrátili do Útulku. Jedna z nových brigádnic tu zrovna cvičila s Rafem. Drobný človíček se snažil přimět svého poníka do cvalu, bohužel mu to moc nešlo. Karamel byl dneska líný, ani v nejmenším ho nenapadlo přidat do kroku. 

 Instinktivně jsem se podívala na příjezdovou cestu. Stál tam. Robot v podobě žlotočerného auta. Vznášela se kolem něj docela jiná atmosféra než kolem rabotů z lodi, byla příjemnější a možná i přátelská. Rychle jsem zahnala myšlenku, na to jak vypadá ve své pravé podobě. Přece ho teď nepůjdu provokovat. 

 Odvrátila jsem pohled. Kluci zrovna odemykali kůlnu na nářadí. Doběhla jsem je, pomohla jim uklidit a vrychlosti se přesunula do kuchyňka. Teplou večeří určitě nepohrdnou, navíc zítra odcházím do nové práce, tak ať pro ně udělám něco na rozloučenou.

 pozn.autora: Omlouvám se za pozdní vydání. Jsem najednou v prváku a ještě k tomu 4 hodiny denně dojíždím. Snad se mi podaří vydávat aspoň jednou za čtrnáct dní.  Mějte se krásně a nashle příště. :D