TFP- pozorovatelka II. (střípky)

Co teď?

      Udělala jsem několik váhavých kroků směrek k lůžku s raněným. Pro člověka je pomoc snadná, jako protilátka slouží sliz z podzemí ředěný výtažky bylin, ale co s digitální formou života? Potřebovala jsem lepší výhled na ránu. Rozhlédla jsem se. Hledala jsem nějaký žebřík poblíž, nebo schody, můj pohled se v půli cesty střetl s pohledem alfy. Posunkem jsem mu naznačila, že potřebuji nahoru na lůžko.

 Nabídl mi dlaň a s prázdným výrazem mě vyzvedl na kovovou postel. V ten moment si mě všiml zdravotník, tedy alspoň jsem ho tak odhadovala. ,,To je ona?" pohlédl na svého vůdce s nadějí. Alfa přikývl. ,,Je nějaká možnost jak mu pomoct?" zeptal se mě naléhavě. Naznačila jsem mu ať počká. Přešla jsem k Bulkheadově zraněné ruce. Naštěstí byl přivázaný, aspoň jsem se nemusela bát rozmáčknutí.

  Pancíř byl v místě zohýbaný pevným stiskem měsíčního draka. Nemohlo se jednat o dospělého jedince, ti dosahují délky i několika tisíc metrů, zranění nezpůsobila víc než tři metry dlouhá tlama. Nicméně útočník disponoval překvapivým stiskem a ostrými zuby. Přejela jsem dlaní po okrajích rány. Nemohl to cítit, teď vnímal jen spalující bolest. Drak kousl jednou ne příliš, pak ho ale zřejmě vyprovokoval. Druhý kousanec umožnil vstříknout jed, nikde jsem však neviděla stopy po předních špičácích. To znamená, že stiskl hlavně zadními zuby, nemohlo se mu do těla dostat víc než litr a půl jedu.

  Tohle všechno je lehké určit, jenže jsem absolutně neměla ponětí co dělat. Má v sobě málo smrtící látky, zbývá nám tak den než zemře. Co je hlavní složkou měsíčního jedu?

  Přes zamyšlení jsem nevnímala napjaté tázavé pohledy přihlížejících, ani jeho zoufalý nářek. Tanečníci, kteří mě učili drakologii by věděli co dělat, jak se k nim ale dostat? Měsíční draci mají specifické zbraně, nedají se k ničemu přirovnat. Jediná možnost by byla... ač jsem nechtěla dovolila jsem si na ně pomyslet... nasimulovat jed jejich odvěkých nepřátel. Baziliškovití tvoří v jedových žlázách podobné lázky jako některé květiny amazonského pralesa.

   Otočila jsem se. Možná to nevydrží, za pokus nic nedáme. Luskla jsem a nejbližší cestou vyběhla na malé patro. Vytrhla jsem zmatenému Rafaelovi notebook z ruky a na stránku wordu napsala seznam rostlin, pak lokality. Lidské osazenstvo mi koukalo přes rameno. ,,Na co proboha potřebuješ tolik kytek?" zhrozila se latinských názvů Miko. Mrkla jsem na Rafa. ,,Říká, že tyhle rostliny nasimulují účinek jiného jedu, který by se měl s tímto navzájem vyrušit. Nemá tušení kolik toho Bulkhead snese, ale když bude dost silný tuhle léčbu zvládne," překládal ochotně mou znakovku, při poslední větě se však zarazil, ,,pokud tedy nezešílí bolestí."

  Místností se rozlehlo ticho, opravdové, neboť jejich druh se na chvíli uklidnil před další dávkou křečí. ,,Nějaká...mírnější cesta neexistuje?" podíval se na mě váhavě zdravotník. ,,Ti co by byli schopni ho vyléčit bezbolestně nejsou schopni dorazit včas. Máme den, možná víc, nedostal takovou dávku jak to vypadá," přeložil Raf mou odpověď.

  ,,Dobrá tedy, Ratchete, aktivuj pozemní most do vybraných oblastí. Čím dříve ty rostliny najdeme, tím lépe," zavele alfa. Chtěla jsem namítnout, že teď už je čes jedno, ať mu protilátku podáme teď nebo těsně před smrtí, jeho šance na přežití jsou pořád stejné, ale nemohla jsem mu kazit naději. Rozdělili si rostliny. Všichni až na Ratcheta vyrazili do amazonie.

  Teď přišel čas na nejdůležitější. Znovu jsem popadla notebook a začala psát: Budeme potřebovat ještě jednu věc, budete mi muset pomoct. Jde o sliz z jednoho sopečného tvora. Je to hlavní složka protilátky. Je to taková malá plachá ještěrka žijící poblíž aktivních sopek, musíme z ní získat aspoň dvě skleničky žluté tekutiny.

  Všichni na mě zírali s otevřenou pusou. ,,Proč mám pocit, že je v tom háček?" položil trefnou otázku černovlasý kluk asi mého věku. Luskla jsem a ukázala na něj. Kápl na to: Háček je v jedné věci. Tyhle ještěrky jsou příbuzné salamandrům a ve stresu si zapálí hřebínek na těle. Jejich plamen má až tisíc stupňů.

  ,,Absolutně ne. Nenechám vás prohánět nějakou ohnivou potvoru, někdo z nás to dokáže určitě taky," razantně zaprotestoval zdravotník. Bez sarkazmu Raf přeložil mou posunkouvou větu: ,,Pět tun nejmíň, tomu říkám nenápadnost levl X, proti tvorovi co se orientuje hlavně podle vibrací v zemi." Ratchet mi věnoval nasupený pohled.

 ,,To zvládneme! Jde přece jen o to je nevyplašit," ozvala se energicky Miko. Ratchet přesunul svůj pevný pohled na kluka. ,,Neboj se, nic se nám nestane," ujistil ho po chvíli váhání. Doktor už nic nenamítal. Nechal si nadiktovat jedny souřadnice, aby nám mohl otevřít portál. Všichni jsme bez meškání vyrazili. Ocitli jsme se těsně pod okrajem jícnu sopky. Musela jsem zalapat po dechu v tom překvapivém vedru. Ve vzduchu se vznášel pach síry. Žádný vítr. Pokynula jsem k sestou pení kousek dolů. Jakmile se zorientujeme můžeme začít s lovem.