TFP- pozorovatelka II. (střípky)

Nepromyšlená hra

    Snažila jsem se vylisovat olej ze semínek, když vtom se ozval jakýsi výkřik. Položila jsem vše co jsem měla v ruce. Nastražila jsem smysly. V hlavní místnosti doktor cosi sklíčeně vysvětloval. ,, ... když uvážíme jaké všechny souřadnice máme, je naděje na sehnání takového množství energonu. Rozdělíme se, ...," dolehla ke mně část promluvy vysokého vůdce. Měl o něco zvučnější hlas než ostatní. Další věta mi doplnila uniklé střípek monologu: ,,Nemůžeš jít sám Optime! Riziko je příliš velké!" rozohnil se doktor. 

 Tak Optimus. Pečlivě jsem si uložila jeho jméno. Začalo mi docházet v jakém stresu všichni pracují, vždyť se mi ani nepředstavil. Pomalu jsem vstala. Hádka pokračovala a myslím, že je jasné kdo zvítězil. Ještě chvíli debatovali na téma prvních souřadnic.

 Ohlédla jsem se zpátky na rozdělanou práci. Možná... Možná by nemusel jít sám. Základy do tinktur se stejně budou louhovat v lihu, čisté jedy musím udělat na místě a oleje se mohou lisovat i pomalu za studena, bude to tak i lepší. 

  Trvalo jen chviličku než jsem vše připravila. Aniž bych příliš uvažovala, o tom co se chystám udělat, přešla jsem do druhé podoby. Na dveře jsem připevnila nápis nerušit zhotovený z cáru starého papíru a po nejbližších trubkách vyšplhala ke stropu. Proč by se někdo tak velký koukal nahoru? 

 S tichým cvakáním drápků jsem dorazila centra. Právě portálem odcházeli první dva. ,,Mám další dva zdroje," oznámil Raf. ,,Zařadím je," houkl nepřítomně zdravotník a otevřel portál znovu. Dřív než si mohl kdokoli čehokoli všimnout jsem proskočila už do plně energické části víru. Aspoň že tu nemůžu udělat rámus. Takhle tiše ještě dopadnout neumím. 

  Neslyšně jsem následovala jeho kroky, když vtom mi došla jedna věc. OBLEČENÍ! Sakra! Teprve až když jsem si za kamenem sundala triko a odervala kalhoty od kolen dolů mohla jsem pokračovat. Nechci, aby mě poznal. Jenže ouha. Kam že zatočil v těch tmavých chodbách? Zase důl a zase stopování. Ještěže mám ocas. 

Musela jsem přidat do kroku, abych ho dohnala. Snažil se co nejnenápadněji plížit po směru šipky na přístroji v jeho ruce. No jo... ale jak mu po minulém incidentu vysvětlím, že mu chci pomoct? Znovu jsem zastavila a začala přemýšlet. Proč má tohle tolik háčků? 

 Než jsem stačila na něco přijít došel k jeskyni. Jednalo se o ještě aktivní důl. Těžba tu probíhala sice pomalu, ale pořád se po ochozech procházely ozbrojené složky. Na přístup si Optimus vybral hlavní vchod, a to není moc dobré. Takhle se tam nepozorovaně, jak měl asi v plánu, nedostane ani náhodou. 

  Bez rozmyslu jsem prosvištěla kolem něj a dala se do šplhání. Kupodivu si mě nikdo nevšiml. Našla jsem si výhodnou pozici těsně nad prvním patrem. Nemohli mě tu střelbou zasáhnout, ale vidět jsem byla. 

  Zasyčela jsem. Pronikavý tón toho zvuku jakoby se všem zaryl až do hloubi těla. 

  Nastal tichý zmatek. Začali se rozhlížet. Málem zahlédli Optima, když tu jeden z nich poděšeně vykřikl: ,,Támhle!" a vystřelil. Kámen vedle mě rozrazila energetická střela. A já v té chvíli něco ucítila, něco na co jsem dlouho čekala. Vzbudilo to starý hlad a zatemnilo smysly. U vozíku na druhé straně se krčil vehicon starší než všichni ostatní. Vyrobili ho v první várce, za svůj život se trochu vyvinul, teď z něj vyprchávala síla. Byl raněný, zasáhl ho kámen při těžbě. Zemřel by. Zemřel by pomalu a bolestivě. Jeho životní energie jakoby provoněla okolí. Je škoda s ní plýtvat.

  Neboj maličký, přišla jsem pro tebe.

  pozn.autora: Tak tady máte něco malého na čtení. Už konečně můžu sedět. Měla jsem zablokovaný krk. Není to taková sranda. Každopádně, jsem zpátky!