TFP- pozorovatelka II. (střípky)

Volno

  Čas ubíhal neuvěřitelně rychle a než jsem se nadála, byla tu doba dovolené. Pro mě to znamenalo dva úžesné týdny na otevřených pláních a taky návrat do Útulku. Nemohla jsem se dočkat až zase uvidím Lennu. Určitě bude mít co vyprávět, i ostatní budou, vždyť jsem byla bez mála dva měsíce pryč.

 Prohlédla jsem poslední součástku. Prima! Teď to jenom hodit do krabice, a taky pozametat. Všechny hotové beddny jsem dostrkala vedle dveří. Kam jsem jenom dala to koště? Tady!

 S šéfem jsem se rozloučila jen v rychlosti. Když jsem probíhala dveřmi ven, stihl na mě ještě zavolat: ,,Užij si to!" Ani jsem se neohlédla, vlastně jednou, předtím než jsem naskočila k Nickovi do auta. Tu oprýskanou budovu nechci nějakou chvíli ani vidět.

 ,,Ty vypadáš nějak vesele," poznamenal Nick. Horlivě jsem přikývla. Než stačil začít novou větu začala jsem ho pobízek, ať už vyrazíme. ,,No jo, hlavně mi v té sedačce nevyskákej důlek," zasmál se.

 Auto vesele zavrčelo. Nick šlápl na plyn a už jsme ujížděli směr Útulek. Za okýnkem se míhaly budovy, záhy je vystřídala pustá krajina, kterou jsem poslední noci tolik prozkoumávala. Po nevydařeném prvním pokusu jsem se jela se silnisriemi seznámit ještě jednou.

 Tentokrát jsem byla úspěšnější. Nepřišli úplně ke mně, spíše pobíhali kolem. Nakonec se podél okolních kamenů sešla skoro celá kolonie. Mláďata se předháněla, kdo se k lidskému vetřelci přiblíží víc. Vypadala roztomile. Jejich velká očka mě jako vždycky uhranula. Vždycky jedno popolezlo, lehlo si a čekalo, zda ho pněkdo jiný předběhne. Celé to bylo ve stylu zlomek vteřiny běhu a zalehnout, až to chvíli působilo zmatečně. Svoje potomky z dálky pozorovali starostliví rodiče. I po tom všem si tito tvorové zachovali svou přátelskost. Jsou velmi důvěřiví, to je také důvod proč už jich moc nezbývá, do pytle vlezou dobrovolně.

 Nick mezitím zapnul rádio. Spiklenecky na mě mrkl, čímž potvrdil mou domněnku. V Útulku na mě čeká invaze.

  Sotva jsem vylezla z auta sločila mi Lenna kolem krku, v závěsu za ní se na mě nahrnul zbytek party. ,,Hodláte ji umačkat?" volal na ně smějící se Nick. Kamarádi poodstoupili a vytvořili kolem mě šišaté kolečko. ,,Jak ses tam měla?" ,,Co máš nového v mapě?" ,,Co jsi jedla?" ,,Kde jsi bydlela?" kolem hlavy mi létaly stovky dotazů, všichni se překřikovali. Usmála jsem se a mávla rukama. Všichni pochopili. ,Povím vám to večer,' zagestikulovala jsem jemně. Lenna mou větu obratem přeložila. Botaska se zatvářil zmateně, zato Alex pochopil. ,,Jdeme za zvířaty, děcka!"

 Netušíte jak moc mi chyběla vůně sena a koní. Stáj byla místo mé první zastávky. Těžká vrata při otevírání zaskřípěla. Chvíli jsem stála a nechala oči přivyknout šeru. Ze všek stran se ozývalo radostné ržání. Že by mě poznali?

 Z boxu nalevo vykoukla známá silueta. Rozběhla jsem se obejmout svou chlupatou kamarádku. Shirin vesele pohodila hlavou a nechala se drbat. Tolik se mi stýskalo. V mém podvědomém plánu se objevil další bod, vyjížďka. Neměli jsme moc času pro sebe dovnitř vešel Nick s várkou sena na vozíku. Hvízdnutím mě pobídl ať mu jdu pomoct. Široce jsem se usmála, kdy jindy si prohlédnout všechny obyvatele Útulku než při krmení.

 Myslím že popisovat moje vítání se psy, papouška a zbytkem zvířátek by bylo na moc dlouho, řekněme, že jsem venku strávila celý zbytek dne. Zatímco já jsem lítala s pytli žrádla, kluci udělali další kus práce na poli. Kolem osmé, kdy už se obloha pozvlna zbarvovala do ohnivých odstínů, jsme se všichni sešli v jídelně naší klubovny.

 Lenna uvařila všem čaj a odstartovala celovečerní zábavu jednoduchou větou: ,,Vyprávěj."

 Ráno mě chválemi budilo nespokojené mručení kluků. Museli roznést první várku krmiva, rozespale se trmáceli kuchyní, snažili se nezakopnout o vlastní nohy. Bohužel nikdo včera při všem tom živém hovoru a mém mávání rukama nemyslel na spánkový režim.

 Když jsem se konečně vzhrabat zpodpeřin i mě, šla jsem jim pomoct. Bohužel mě Lenna předběhla, zbylo na mě jen sedlání koní. Okamžitě jsem popadla uzdečky a podsedlové deky. Za chvíli vyrážíme!

 Nakonec jsme dali dohromady tříčlennou partu, někdo tu musí zůstat a postarat se o nemocné nájemníky. Nick s Lennou si vzali mnou vybrané koníky a mohli jsme vyrazit. Chvíli po asfaltu, pak zabočit a už jen kamenná poušť. Podvědomně jsem se párkrát ohlédla jestli po silnici neprojede jeden z nich, od nečekaného setkání s motorkou u mohyly jsem se snažila vzpustit myšlenky na ně z hlavy, bohužel se mi občas sami připomněly.

 Cesta byla delší, ale s trochou cvalu uběhla rychle. Známý domeček mi znovu vykouzlil úsměv na tváři. Zvláštní, v přítomnosti kamarádů se usmívám daleko častěji. Zkontrolovali jsme květiny i vnitřek, vše při starém. Jakmile jsme znovu nasedli na koně měla jsem smíšené pocity. Chtěla bych tu zůstat a konečně chvíli studovat zpracování bylin, ale na druhou stranu si nechci nechat ujít srandu s kamarády.

 Lenna jakoby věděla přesně na co myslím. ,,Nevíš co teď že?" příliš dobře znala moji svobodnou duši, věděla že podvědomě mě lákají dálky. Trochu posmutněle jsem jí popsala své rozpoložení. ,,A co kdyby sis vzala ty knížka s sebou?" navrhl Nick. Obě jsme se na něj podívaly. Tohle nás nenapadlo. Kývla jsem a vrychlosti zaběhla do domečku.

 Cesta zpět byla hned o něco veselejší. Vlastně jsme se pořád smáli, když najednou z Nicka vypadla další nečekaná věc: ,,Co kdybychom se rozdělili a dali si závod, kdo bude dřív v Útulku?" zůstaly jsme na něj s Lennou zírat. ,,Proč ne?" pohodila nakonec má kamarádka vlasy. I já kývla. Nikdo nemusel dávat povel, odhodlaně jsme se triskem rozjeli k nejbližší křižovatce a tam se vydal každý svou cestou.

 Nějakou chvíli jsme jeli v kroku, aby se Shirin vydýchala, když mě znovu přepadl ten pocit. V hrudníku se mi začalo rozlévat teplo, moje kůže jak kdyby měla každou chvíli prasknout a nepopsatelný hlad. Hlad po něčem vzdáleném, něčem co jsem strašnou chvíli postrádala, ale po čem? Zkusila jsem už všechna jídla, a pořád nic. Právě kvůli hladu mě poslední dobou často přepadávala touha se proměnit. Proměnit a někam jít, nechat se vést instinktem.

 Tentokrát to ale bylo silnější. Zastavila jsem Shirin. Chvíle zaváhání. Přehodila jsem nohu přes její hřbet. Mým tělem projel záchvěv když jsem přistáala na zemi. S povzdechem jsem uvolnila teplo do těla. 

 Následující kus cesty jsem šla vedle  Shirin. Nebála se mě, ikdyž jsem teď vypadala jako bestie. Kráčeli jsme vedle sebe dokud nebyla na doslech silnice. Proměnila jsem se zpět. V té chvíli mi došlo, že jsem možná slyšela auta, ale člověku zůstane zvuk kol ještě dlouho skryt. Alespoň jsem uvolnila ten tlak. Tlak, ne hlad.

 Do útulku jsem doklusala jako druhá. Nick se někde zapomněl. Nu co, u večeře se objeví.

 Ten večer jsem usnula docela klidně, ale vzbudil mě hlad... A tentokrát .... už se nedalo odolat. Musela jsem jít.

 pozn.autora: Čauky! Pořád jsem mezi vámi. Přežila jsem další měsíc v ústavu jménem chemická škola. :D Chyběla jsem vám? Doufám, že aspoň trochu. Sanžila jsem se, opravdu ano. Tahle kapitola vznikala po chvilkách o víkendech. Zkrátka občas nemám sílu na nic. Třeba se to časem zlepší. Mějte se krásně. :)