TFP- pozorovatelka II. (střípky)

Sametová ouška

     Čtvrtý most otevřel Ratchet pro Optima. Bumblebeemu se už třikrát podařilo přesunout zásoby z dolu na nehlídané místo a odtamtud je přenášet, Arcee hlásila drobné problémy. Doktor byl velmi zvědavý jak si vede jejich vůdce. I Miko s Jackem zpozorněli. Raf stále něco ťukal do notebooku, teď by ho vyrušilo jen máloco.

  Z portálu se vynořil Prime táhnoucí jeden plně naložený vozík. ,,Jsou tam další," oznámil prostě, čímž dal Ratchetovi najevo ať most nezavírá. Zdravotník se trochu zarazil, z Optima neměl dobrý pocit. Něco se muselo stát... Když se postava urostlého autobota opět objevila na jejich straně s dalším vozíkem zeptal se: ,,Optime, měl jsi nějaké komplikace? Tolik energonu zatím nesesbíral ani Bumblebee ze svého stanoviště."

  Optimus mu věnoval znepokojivě klidný pohled. ,,Měl jsem tu čest s někým koho jsem považoval za mrtvého, to s vámi ale proberu až bude po všem," odvětil tiše cybertronsky. Děti si vyměnily zmatené pohledy, ještě nikdy neslyšely autoboty mezi sebou mluvit rodným jazykem. Jejich řeč jim i z úst Prima připadala hrubá. Než se nadály, znovu jim Prime zmizel na druhý konec mostu.

 - - - Alja - - -

     Konečně se mi přes mlhu podařilo protlačit aspoň jednu myšlenku. Pomoc... ale pro koho? Co jsem tu...? Hhhh! Ale ne!!!

  Uvědomnění mě vrátilo do reality rychlostí blesku. Tentokrát jsem si byla jistá. Přemohl mě instinkt. Něco hluboko uvnitř. Udělala jsem pár kroků od úhledné hromádky modrého kamení. Byla jsem napůl pokrytá zvláštní hřejivou tekutinou stejné barvy. Energon...

  Moment! Kde je Optimus?!!

  Ne!

  Ne!

  To snad...?

  Ne!!

  Stupeň paniky rostl. Už jsem začala uvažovat o tom nejhorším, když jsem si všimla otevřeného portálu. Možná...

 V hlavě jsem měla pořád nejasno. Cosi mi tlumilo smysly. Omámeně jsem se podívala na levitující přepravku před tyrkysovým oválem. Jako ve snu jsem vyskočila na jeho vršek a schovala se mezi kostky. Radši budu zpátky v kuchyni předstírat, že pořád poctivě pracuji.

  Vyšlo to až moc hladce. Jakmile přepravka bezpečně stála na základně v podzemí vytratila jsem se ven. Netrvalo dlouho a i správné dveře jsem našla. Díky bohu za nápad s cedulkou! Už jsem si myslela, že zabloudím.

  V místnosti byl klid a mír. Sem tam něco zabublalo, ale to bylo všechno. Složila jsem se na židli a zmateně přemýšlela. Optimus žije, jeho chůzi bych nezaměnila, tak komu jsem co udělala? Napadaly mě různé věci, jenže nic co by mohlo souviset s klubíčkem pocitů uvnitř mě.

  Nespokojeně jsem se zavrtěla. Jak si mám s tím ocasem sednout? Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Stejně jako předtím jsem našla plamínek v hrudi a pocity ho začala hasit. Jenže... ouha. Nic. Zůstala jsem tak jak jsem byla. Oheň se odmítl stáhnout a tvrdošíjně zůstal. Oklepala jsem se. Cože?

 Zkusila jsem to znovu. Neúspěšně. Znovu. Nic. Zase. Jakoby se mi ten plamínek smál. Zvedla jsem se a v naději strčila ruce pod tekoucí vodu z kohoutku. Příjemné šumění mě zklidnilo, voda opravdu chladila, ale stěží jen na povrchu. Šum se změnil v syčení. Pod mou kůží se vyrýsovala lávově červená kresba sálalící teplem. Ohnivé žilky začaly odpařovat proud vody.

 Ucukla jsem.

  Bezmocně a zničeně jsem svěsila ruce podél těla. Popošla jsem do volného prostoru, abych pro jistotu nic nepodpálila. Můj podled zaletěl ke kovovým skříním, jakoby mi snad ony mohly odpovědět. ,Co jsem zač?'

 - - - Na základně - - -

  Ratchet vzal první dovezenou várku a ve strojovně dal ji připravit. Ještě naposledy zkontroloval nastavení přístrojů a vydal se zpět do hlavní místnosti. Minul dveře skladu, za dalšími dvěma zatáčkami spatřil zamyšlenou Miko. Se založenýma rukama stála před kuchyňkou. Ratchet si ihned všiml co si tak prohlíží. Cedulku.

  ,,To na to vážně potřebuje úplný klid?" zeptala se spíš sama sebe. ,,No, třeba na potřebuje výpočty, nebo se jí tak prostě lépe soustředí," zasmál se Ratchet. Představa někoho dalšího, kdo vyžaduje klidné tiché prostředí pro svou práci, mu byla sympatická.

  Miko se na něj skepticky podívala, a než doktor stihl začít znovu rýpat, vzala za kliku a zmizela vevnitř.

 - - - Alja - - -

  Uhranutě jsem stála a pořád se usilovně snažila proměnit zpět. Bylo to ale jako bažiny. Čím více se člověk snaží, tím víc se propadá. Docílila jsem tak akorát více šupin a možná hustších chlupů na uších.

 Cvakla klika. Spěšně jsem se ohlédla po a jediné čemu jsem mohla být vděčná, byly znovu zavřené dveře. Miko se na ně okamžitě přilepila. Oči vykulené, že to snad víc nešlo a snažila se najít hlas. Rychle jsem k ní přiskočila. Přikryla jsem jí pusu a doufala, že se uklidní. Pořád na mě zírala. Pomalu začala dýchat pravidelně.

 V dobré víře jsem ji pustila. Přitiskla jsem si prst ke rtům. ,Ticho'

 Ale marná snaha. Odlepila se ode dveří, zhluboka se nadechla a zařvala: ,,To je božíííííí!"

 V dalším momentě byla u mě, stoupla si na židli, na které jsem před chvílí seděla a začala mi žmoulat uši. ,,U všech monstertracků, ty jsou tak heboučký!" a vzala si jedno do obou dlaní. Něvědomky mě za jedním podrbala a já se podobně jako Bezzubka slasně sesunula na podlahu.

pozn.autora: !!!POZOR!!! PŘEČÍST!!!

 Ráda bych vás vyzvala k malé aktivitce, která se těší velké oblibě. Kdo chce, může se pod touto kaptolou jakékoliv, opravdu jakékoliv postavy z mé Pozorovatelky na něco zeptat. Vzpomeňte si i na první díl. Otázky mohou být jakéhokoliv druhu. V následující kapitole vám k příběhu přidám i část s odpověďmi.

 Tak hudá do toho! :D  (A možná se můžete na něco zeptat i mě...)