TFP- pozorovatelka II. (střípky)

Nové město

  Teplý vzduch se líně vznášel nad krajinou, koně se od rána poklidně pásli, snad jen příslib další návštěvy Rafa rušil dojem soukromého loučícího dne. Ano, dnes odjíždím za novou prací. Lenna mi už čtyřikrát zkontrolovala batoh a kluci jakoby dostali chuť naučit se znakovou řeč. Ne že by základ většinou nezvládali, ale rozšířit si slovní zásobu se vždycky hodí.

 ,,Takže tohle zamávání znamená pondělí?" zeptal se nevěřícně Alex. Mával přitom kolem sebe jako kdyby stopoval. Pobaveně jsem svěsila hlavu a gesto mu ukázala ještě jednou. ,,Pojď sem prosimtě," houkl na něj Botaska, aby ho aspoň trochu korigoval. Přes rameno mi poslal signál. Tak a je to tu, ještě se rozloučit se zvířátky a pojede se pracovat.

 Vešla jsem do stáje. Vůně sena a dobytka mi teď připadala až moc vzácná. Odehnala jsem dotěrnou mouchu a vykročila smerek k zadním stáním. Tam nyní pobýval Blackmoon. Nezdálo se, že by si náš nepovedený výlet do pouště nějak bral, spíše si teď prohlížel lidi a okolí s větším zájmem. Ani dnes nesklamal, zvědavě zvedl hlavu a zastříhal ušima. Zamával jsem mu na pozdrav. Jakoby mi chtěl odpovědět, frkl. Usmála jsem se. Naučeným pohybem jsem odemkla západku na dveřích, Blackmoon udělal krok stranou, nechal mě vklouznout dovnitř. Chvíli jsem jen stála a prohlížela si ho, pak mě přemohl smutek, objala jsem toho nádherného vraníka kolem krku a zabořila hlavu do jeho dlouhé hřívy. Nedokážu si představit, že dva měsíce neuvidím nikoho z party, ani ze svýcch zvířecích srdíček, prostě ne.

 Když Blackmoona přestalo objímání byvit, začal hrabat nohou. Pustila jsem ho. Dostal ještě cukřík, pak jsem se slzami na krajíčku zamířila na pastviny k Shirin. Stála mezi ostatními koňmi, už zdálky mě zdravila veselým ržáním. Zamával jsem jí. Jakoby mi rozumněla, pohodila hlavou a rozběhla se lehkým klusem k ohradě.

 Prolezla jsem prkny, moje kobylka teď stála předemnou. Čumákem zkoumala moje kapsy, jakmile objevila tu správnou obsahující cukr, začala ji nedočkavě oždibovat. Když jsem se rozhodla jí vysněnou pochoutku dát, měla jsem bok riflí už celý oslintaný. Pohrazila jsem Shirin ukazováčkem a po mírném šťouchnutí do ramene jsem ji konečně nabídla kostku cukru.

 I Shirin jsem objala, ona narozdíl od Blackmoona ale příliš dlouho stát nevydržela. Znovu do mě šťouchla a začala kolem mě dovádět. Pobíhala jsem s ní po ohradě, dokud mě Lenna nezavolala, abychom vyrazili. Poplácala jsem svou rozvernou kamarádku po pleci a vydala se před bránu, kde už stálo nastartované auto.

,,Tak pánové hezka se s naší Aljou rozlučte, hodlá totiž dva měsíce pracovat a ne se flákat jako vy tady," pronesla slavnostně Lenna. Musela jsem se zasmát, teda aspoň tak vydechnout. Kluci se zakabonili, Botaskův výraz prozrazoval, že přemýšlí zda Lennu praštit. Každý z nás věděl jak moc tu všichni dřeme, ovšem v tento moment se všichni tvářili na oko naštvaně.

 První prolomil ticho Nick: ,,Tak ať se ti tam líbí a hlavně se živ něčím jiným, než čínskýma polívkama." ,,To je fakt, a nezapomeň si nastěhovat postel do dílny, mostů je tam prý málo," rýpnul si Alex. S ironickou radostí jsem jen ledabyle mávla rukou. Pokračoval Botaska: ,,Hlavně ať jsou ta nebohá auta po tvé péči v lepším stavu než v jakém tam přijedou. Neboj budu pravidelně čistit toho tvého ďábla a co se týče Shirin, tu bude rozmazlovat Lenna." ,,Hele!..." razhodila moje blonďatá kamarádka ukřivděně rukama. ,,Žádné hele, cukr v kuchyni ubývá jenom kvůli té vaší kobyle," ,,Takže ti chybí na oslazení konzerv," popíchl ho Alex. Všichni jsme si pamatovali nedávnou scénu kdy si Botaska omylem osladil místo osolili fazole z plechovky.

 ,Budete mi chybět,' zagestikulovala jsem. ,,Ty nám taky," odpověděla mi Lenna. Všichni jsme skončili v hromadném obětí. Kdyby jen věděli jak mi budou chybět. Kdo mě bude ráno prudit když ne oni. Kdo po mně bude chtít neustále vařit a užírat mi pod rukama? S kým budu probírat morbidní témata až budu po práci pomalu umírat? A po kom budu házet nože až bude zase falešně zpívat? Inu... po nich nějakou chvíli ne.

 Nastal moment a Lenna mě násilím dostala do auta. Kluci radši odešli zpátky do práce, ale u výjezdu mi ještě mávali. Smutně jse si povzdechla. ,,Notak, ber to pozitivně. Za tuhle práci aspoň dostaneš peníze," pohladila mě kamarádka po rameni. Usmála jsem se. Jo, aspoň jedna pozitivní věc.

 Nejeli jsme dlouho. V rádiu odehrály čtaři písničky a byli jsme na místě. Se zájmem jsem pozorovala polorozpadlé domky a s nimi kontrastující opravené. Čím blíže středu města jsme jeli, tím více se objevovalo starších budov. Na okrajích pak vznikaly nové čtvrti satelitních domkův s krásnými zahrádkami. Při pohledu na barevné květy se mi vybavila moje už pomalu kvetoucí bylinková zahrada u oázy. Vytáhla jsem svou kapesní mapu a začala zkoumat jak se odtud dostanu domů.

 Lenna mě nechala šustit mapou a trpělivě řídila podle navigace. Jakmile jsme prokličkovali skupinu zašlých uliček, objevili jsme se u celkem velké technické dílny. Staré budovy byly potaženy jakousi folií, aby neprofukovali. Vzadu na louce stály hala na opravování větších strojů. Vše bylo šedobílé, obehnané rezavým plotem. Zevnitř se nesly zvuky brusky a sváření.

 Lenna zaparkovala na malém parkovišti. ,,Mám jít s tebou?" podívala se na mě starostlivě. PO krátkém zaváhání jsem zavrtěla hlavou. Tohle zvládnu sama. Věnovala jsem jí upřímný úsměv. ,,Tak se drž," obejmula mě. Zasmála jsem se a vystoupila. Při ohlédnutí jsme mohla spatřit stále stojící auto. Lenna zřejmě čekala pro případ, že by mě vyrazili rovnou.

 Vešla jsem dovnitř otevřenýma dveřma. Okamžitě me do nosu praštil smrad oleje, benzínu a spáleného železy, na druhý nádech už to ale nebylo tak zlé. Přešla jsem k recepci, nervózně si upravila batoh na zádech a opatrně zaklepala o stolek. Recepční, starší vlídně vyhlížející paní, ke mě vzhlédla. Pozdravila jsem znakovou řečí. ,,Aaa... vy jste ta němá pro šéfa. Vydržte moment, zavolám ho," prohodila vesele. Sledovala jsem jak mačká cosi na počítači.

Můj zaměstnavatel se tu objevil cobydup. Byl to muž středního věku v monterkách a s neupravenými hnědými vlasy. Změřil si mě pohledem, pak se obrátil k recepční: ,,Můžete jí započítat první směnu." Zhluboka jsem se nadechla. Zřejmě si všiml mojí nervozity. ,,Neboj se maličká, mám pro tebe místo, kde opravdu nebudeš potřebovat mluvit," pokynul mi, abych šla za ním.

 Procházeli jsme hrubými chodbami, přitom mi můj nový šéf ukazoval kde najdu kterou dílnu. Nakonec jsme zašli až do venkovní haly. Tady se nacházelo modernější vybavení, včetně soustruhů na případnou výrobu součástek, vzadu jsem zahlédla pár fréz. Moc lidí tu nepobíhalo, narozdíl od dílen v budovách.

 ,,Víš pracujeme hlavně s vozy státních složek, policie, hasiči, vojenské technika a sanitky. Pro to je určena tato hala. Momentálně tu máme jednu větší zakázku od hasičů z okolí. Jde o konstrukci... no, to je jedno. Chci říct, že tady budeš pracovat. Jsi drobná a máš malé ruce, díky tomu se lépe dostaneš do součástek. Když nám dovezou extrémě zničené stroje, budeš to ty kdo bude kontrolovat kvalitu a funkčnost nově vyrobených náhradních dílů a napíšeš posudek na počítači, ten pak poputuje k druhé hloubkové kontrole," dokončil svůj proslov. Zarazila jsem se. Jakmile se za mín přestaly ozývat mé kroky, otočil se. Nevěřícně jsem na něj zamrkala. Zasmál se. ,,Ano Aljo. Ale neboj, půjde jen o kontrolu základních vlastností materiálu a struktury výrobku. Dostaneš malý notebook se základními funkcemi," promluvil konejšivě. Ani tak mě neuklidnil. Já a svůj notebook?!

 Můj šéf jen pobaveně zakroutil hlavou a vyzval mě k prohlídce mého pracovné ho místa. Znovu jsem ožila. Jaké to tam  asi bude?

 pozn.autora: Já vím, já vím, já vím! OMLOUVÁM SE!!! Pokud někdo tušíte co je to nástup na střední školu tak právě to se mi stalo. Lidem, kteří si chtějí zachovat psychické zdraví a trochu volného času, určitě nedoporučuji studium chemie. Mám tu pro vás další kapitolku. Příště se můžete těšit na rozšíření děje. Snad se mi povede vydat už příští víkend. Tak se mějte krásně a prosím nezlobte se na mě. Jsem jen malá turura. :)