Lotos-Povídky z květin

Sbohem

„Kde vlastně celé ty dny jsi? Proč se mi pořád vyhýbáš?"

Takhle to bylo už tři týdny. Ráno, ještě před úsvitem, má spolubydlící tichými krůčky opouštěla byt a vracela se pozdě v noci, přičemž se celou dobu tvářila, jako že se nic neděje a všechno je v pořádku.

„Protože musím," odpověděla prostě, jako by si ani nevšimla mého rozpoložení.

„Cože?"

„Musím se ti vyhýbat."

Už jsem se chtěla dožadovat nějakého rozumného vysvětlení, když mě zarazila.

„A nesmím ti říct proč. Už se neuvidíme. Zítra odjíždím a už se nevrátím. Tohle je náš poslední rozhovor. Nebudu se ti moct jakkoli ozvat. Nehledej mě. Nemělo by to cenu."

Nevěřícně jsem na ni hleděla.

„Sofie, co...co to plácáš?"

Kéž by nesrozumitelnost situace mohla její odchod odvrátit.

„Je mi to líto, Beato, ale nemůžu jinak. Nemám víc času na rozloučenou. Ať se ti daří. Sbohem."

„Proč? Počkej! Neodcházej! Prosím," volala jsem zoufale za mizící siluetou. Nic. Rozběhla jsem se za ní. Ona se ohlédla a já viděla, jak se jí v očích třpytí slzy. Zastavila se. Chvíli jsem doufala, že se vrátí, ale pak jako by do ní strčila neviditelná ruka, která ji nutila pokračovat vpřed.

„Já bez tebe nedokážu žít," vydechla jsem zničeně. Sofie se opět, tentokrát s bolestnou grimasou, otočila a chabě zamávala.

„Nikdy se nenajde nikdo, kdo by po tobě zaplnil prázdné místo v mém životě a díru v mém srdci," řekla ještě, než zmizela nadobro.

S očima plnýma slz jsem se mechanicky vrátila domů. Zůstalo tady toho po ní tolik. Náhle mnou zacloumal vztek. Nechtěla jsem, aby tu po ní cokoli zbylo, Popadla jsem krabici a začala do ní házet všechno její harampádí. Sešity, oblečení i všelijaké drobnosti mizely ze skříní. A pak se mi do rukou dostal ten papír. Nadepsaný jejím jménem s doktorským razítkem a názvem: Pozvánka na chemoterapii.

Krabice mi vypadla z rukou a já automaticky sáhla po telefonu. Začala jsem obvolávat všechny její přátele, ale nikdo nevěděl, kde je, ba ani netušil o její nemoci. Každý den jsem na ni musela myslet. Každé ráno jsem na stůl pokládala dva hrníčky místo jednoho. Trvalo to už týdny. Našla jsem její rodiče, ale ani ti neměli potuchy, kde by mohla být. Zašla jsem snad do všech nemocnic, ale nikde jsem neuspěla. Kdybych mohla, odjela bych ji hledat.

Místo toho jsem každý večer před usnutím přemýšlela, zda-li Sofie vůbec ještě žije. Ať byla, kde byla, zmizela dokonale. Jediné, v co jsem mohla doufat, bylo její uzdravení, a kdo ví, třeba se ještě někdy shledáme.