Lotos-Povídky z květin

Poslední přání

Tento svátek nenáviděla již od dětství. Připadal jí umělý, nepřirozený, lživý. Každý rok se všechny pár čtrnáctého února proměnily ve vrkající hrdličky, jejichž láska se dala vyjádřit pouze oblizováním se na ulici, chozením na romantické večeře a ustavičným prohlašováním, jak bezmezně milují toho druhého. Žaneta sama nikoho neměla, ale i přesto pravidelně slavila svátek svatého Valentýna koupí několika bonboniér s flaškou bílého vína, aby mohla mlsajíc zachumlaná pod dekou celý večer sledovat své oblíbené filmy.

Letošní rok však probíhal odlišně od těch ostatních. Nejen že se v práci nestala svědkem žádného kreativního nápadu romantického partnera poslat přítelkyni po kurýrovi kytici, dostala dokonce i svou první valentýnku. Když ve sdílených prostorách bytovky kontrolovala svou schránku, našla v ní naditou růžovou obálku elegantně nadepsanou jejím jménem. Rozčarovaně vystoupala do čtvrtého patra, vpadla do sešlé garsonky a usadila se ke stolu. Pochybovala, zdali má obálku otevřít. Nikde nenašla svoji adresu, nemohla se tedy zbavit pocitu, že krasopisec vhodil obálku do schránky špatné Žanetě. Vždyť ani neznala nikoho, kdo by psal tak krásně.

Touha zjistit, co je uvnitř, nakonec přemohla hlas rozumu, jenž se dožadoval navrácení obálky jejímu právoplatnému příjemci. Došla do kuchyně pro pozlacený barokní nůž na otevírání dopisů a řízla. Ostří hladce projelo papírem, štíhlé prsty zvědavě ohmatávaly obsah, načež ho vytáhly na světlo.

Zarazila se. Předmět, který držela v ruce, nebyl milostný dopis, jak očekávala, nýbrž deník. Na přední straně se skvěla plastické měděná želva, jež jako by plula po zkrabatělé kůži ohraničené korkovým rámečkem. Opatrně odsunula kovovou západku a nahlédla na první stránku.

Kdyby sis mohla přát jediné, co by to bylo?

Fascinovaně si prohlížela další listy. Na každém z nich stála ta samá otázka, pokaždé však s odlišnou odpovědí. Tu doprovázela její barvitá ilustrace, skoro by myslela, že se dívá na fotografii. Jednou si mohla detailně prohlédnout mořskou pannu s perleťovými vlasy a duhovou ploutví blyštící se v záři zapadajícího slunce, podruhé zas štíhlou baletku v bílém kostýmu letící ve vzduchu dělajíc rozštěp, jiné dílo zas vyobrazovalo čerstvě narozenou koalu tisknoucí se k zádům své matky.

Žaneta listovala deníkem tak dlouho, dokud nenarazila na prázdnou stránku. Tedy skoro prázdnou. Uprostřed horního okraje se na ni usmívala ta zákeřná otázka.

Kdyby sis mohla přát jediné, co by to bylo?

Musela se nad tou otázkou dobře zamyslet. Velký dům? Peníze? Slávu? Poté, co si prohlédla předchozí ilustrace a přečetla všechna přání, jí to přišlo příliš obyčejné. Chtěla získat něco víc. Umět něco víc. Být něco víc. Vzpomněla si na svůj dávný dětský sen. Doběhla ke stolu a dala se do psaní.

Přála bych si umět hovořit s neživými předměty.

Cítila, jak se v ní probouzí nová síla, energie natahující se přes nervová zakončení do celého těla. Neměla chuť zjišťovat, proč se pod jejím škrabopisem neobjevil nový dech beroucí obraz. Toužila vyzkoušet, zdali bylo její přání vyslyšeno. Nedokázala se rozhodnout, co ji zajímá více. Jestli pohled televize na mrhání časem, vinné skleničky na alkoholismus či názor šatní skříně na lidskou vybíravost. Tento problém nechtěně rozhřešila tím, že se rukama opřela o okraj stolu.

„Jsem podložka pro jídlo, ne pro Vás, slečno," zaznělo jí v hlavě. Vyděsila se, paže stáhla k tělu.

„Omlouvám se."

„To je v pořádku. Omluva se přijímá."

„Díky. Zapomněla jsem se představit. Jsem Žaneta."

„Těší mě, Žaneto. Můžeš mi říkat Herbert."

Vystřihla elegantní pukrle, načež se rozesmála. Nedokázala se zbavit pocitu, že trpí halucinacemi, ale nemohla popřít, že ji tento rozhovor poskytl naprosto odlišný pohled na svět. Již nepotřebovala lidi, lásku, nebo svátek svatého Valentýna. Mohla si jednoduše společníky koupit. Stačilo zajít do jakéhokoli obchodu a vybrat si toho nejsympatičtějšího. Zatočila se na místě. V hlavě jí šeptalo nepřeberné množství hlasů, jakmile se však na jeden zaměřila, ostatní utichly.

„U mě má schované hezčí šaty než u tebe!"

„To není pravda!"

„Dámy, přece byste se nehádaly. Beze mě byste ani neviděly, jaké skvosty ukrýváte."

„To je pravda," musely dát obě skříně lustru za pravdu.

Náhle se ozvalo tiché zakuckání. Skleněná váza na stole se sice ani nepohnula, ale Žaneta přesto vycítila, jak je nervózní.

„Děje se něco?"

„V-v-vaše ruka..."

„Co je s ní?" vyhrkla, až poté na ni pohlédla. Lépe řečeno skrz ni. Tam, kde se dříve nacházela paže, se vznášel bělostný lesklý dým. Zkusila se druhou, stále hmotnou, rukou štípnout, ale nenahmatala kůži ani jiný povrch, na kterém by úkon mohla provést. Bohužel nesnila, i přesto že by tomu moc ráda věřila. Okolí jí poskytovalo příliš mnoho nezpochybnitelných důkazů.

Ten deník, problesklo jí náhle hlavou. Popadla kožené desky a opravdu. Její pravá horní končetina se nacházela na papíře vykreslená do těch nejpodrobnějších detailů. Trojúhelník pih na předloktí, oblouková jizva na palci. Jakoby někdo vzal její ruku, přejel ji parním válcem a její zmenšenou kopii vlisoval do papíru.

„Co to má znamenat?"

Nikdo jí neodpověděl, ale i kdyby ano, přes tepání v hlavě a přerývavý dech by stejně odpověď neslyšela. Pozorovala, jak postupně mizí její chodidla, kotníky, lýtka... Musela zápisník zničit dříve, než on zničí ji. Pokusila se stránku se svým přáním vytrhnout, materiál v jejích prstech však připomínal spíše ocel nežli papír. Zamířila ke kuchyňské lince, vytáhla z horního šuplíku zapalovač, popadla tu zrůdnost, obojí nastavila nad dřez. Nechápala, jak mohla nehmotnými prsty stisknout škrtátko, avšak důležitější pro ni byl oranžový plamínek, jenž ji mohl zbavit utrpení.

Alespoň to si myslela do chvíle, než plamen poprvé olízl okraj desek. Nic. Vše zůstalo neporušené. Mrštila deníkem o zem, zapalovač odhodila na kuchyňskou linku. Kopala a dupala, ale sešit žádným způsobem nepoškodila. Z podlahy ho zvedla jen proto, aby s ním mrsknout o zeď. Nepodařilo se jí ohnout jediný list.

Tváře jí smáčely slzy zoufalství, když brala do ruky nůž pro rozřezání toho magického předmětu. Jediné, co zbývalo z její původní podoby, byl trup s obličejem. Možná, že kdyby si přála něco jiného, nebojovala by teď o holý život.

„Škoda, že sis to uvědomila tak pozdě," rozchechtal se deník škodolibě.

Bodla. Ostří nože se roztříštilo.

„Z čeho vůbec jsi? Proč tohle děláš?"

Smích.

„Mě nelze porazit, natož zničit. Někdo musí potrestat lidské hříchy. Pohleď! Ilustrace je téměř hotova."

Skutečně. Žaneta prsty přejela po bezhlavé dívce v bílém pleteném svetru kombinovaném s džíny, dlaněmi hladící stůl s úsměvem od ucha k uchu. Výjev lhal. Nalistovala první stranu. Jak se asi cítila mořská dívka, když jí zmizela ploutev? Litovala svého přání ve chvíli, kdy zjistila, co se děje? A věděla to vůbec? Nebo zmizela, aniž by se mohla rozloučit? Jedním si byla jistá. Svého přání litovala.

„Je pozdě, Žaneto."

Dívce na obrázku chyběly už jen oči.

„Já se nechci vypařit."

Výtvor byl téměř dokončen.

„Prosím."

Marně.

Životní aura ztratila tvar lidské bytosti, zatočila se ve vzduchu, načež se vsákla do zápisníku, aby dodala výkresu jeho fotograficky realistický vzhled. Další lidský život skončil, deník se zaklapl a čekal na svou další oběť.