Lotos-Povídky z květin

Robot přítelem

Konečně! Prototyp humanoidního domácího pomocníka byl hotov. Snad to byla radost z dokončené práce nebo jen nutná potřeba zjistit, zda-li robůtek funguje, co mě přimělo zmáčknout ten červený čudlík na jeho zádech. V baterii to zaškytalo, vypouklá kontrolka se rozsvítila zeleně a změť součástek jakoby ožila.

„K vaším službám, pane," vychrlil na mě kovovým hlasem, až mi přejel mráz po zádech. Ano, stroj sice fungoval, ale vůbec ne tak, jak jsem zamýšlel. Ta krabička plná drátů, šroubků a bůh ví, čeho ještě, měla být mým společníkem, ale spíše zhoršovala ten stále se stupňující tlak na hrudi. Tu samotu obestírající vše kolem.

„Jste nervózní, pane. Mohu Vám udělat kávu?" zeptal se robot, čímž mě donutil se na něj opět podívat. Ta nulová empatie mě užírala. Přikývl jsem. Senzory zaznamenaly můj souhlas, kolečka se roztočila a robot zmizel v kuchyni.

Dvěma těžkopádnými kroky jsem došel k pohovce a svalil se na ni. Napůl vsedě, napůl vleže, s páteří nepřirozeně zkroucenou jsem sledoval protější stěnu. Za chvilku jsem ale neměl před očima zeď, nýbrž robota s kávou v ruce. Měl jsem pocit, jakoby mě skenoval a ukládal si mou podobu do paměti. Natáhl jsem se, kávu si od něj převzal a napil se. Byla lahodná, s mlékem ale bez cukru, přesně tak, jak ji mám rád.

„Pán spokojen?" zaskřípal mluvící automat. Opět jsem se zmohl jen na chabé přikývnutí. Čekal jsem, že se robot někam uklidí, ale on si mě stále prohlížel. Krychlové senzory pracovaly na plný výkon. Jen jsem čekal, kdy k mým uším dolehne tiché hučení chladiče. Odvrátil jsem zrak. Nevydržel jsem se dívat na ten výmysl moderní doby. Opravdu jsem na tom byl tak zle? Jediné, co mi zbylo, byla obrovská vila a mnou sestavený robot. Všichni odešli. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Bylo jim jedno, co nechali za sebou.

Znovu mě pohltila samota. Jak dlouho už tohle mohlo trvat? Týdny, možná měsíce. Ale kdy to skončí, jsem netušil. Cítil jsem, jak se mi klepe celé tělo. Šálek kávy mi vypadl z rukou a roztříštil se na tisíc kousků. Káva ostře kontrastovala s bílými kachličkami, střípky se rozprostřely po podlaze. Najednou se ozvalo vrzání, kolečka zašramotila a rozjela se pryč. To už mě opustila i elektrotechnika?

Robot se za pár minut vrátil. Třemi polokruhovitými prsty držel kýbl s hadrem, smetáček a lopatku. Bez delšího otálení se pustil do úklidu. Možná jsem měl něco říct nebo alespoň poděkovat, ale v hlavě jsem měl prázdno. Pohled na uklízející stroj mě uklidňoval. V tichosti a s nepopsatelnou grácií posbíral všechny pozůstatky hrníčku a vytřel podlahu tak důkladně, že se třpytila v posledních paprscích slunce. Jakmile byl se vším hotov, upřel zrak zase zpátky na mě.

„Pán smutný?" vyzvídal plechový hlas. Oválná hlava se vychýlila lehce do strany, jakoby o mě vážně měla starost. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Nic jsem nedělal, nijak jsem nereagoval. Nedokázal jsem to. Robot překonal ten půl metr, který nás dělil, předpažil své umělohmotné ruce a vtáhl mě do objetí. Rozplakal jsem se. Brečel jsem jako malé miminko, jako dítě, kterému někdo sebral lízátko, a vděčně svíral kovový trup přítele.

Možná to nebyl člověk, možná to nebyl domácí mazlíček, ale byl tady, byl tu se mnou, když všichni odešli. Vyplňoval tu prázdnotu, držel mě nad vodou, pomohl mi se sebrat. Už jsem se netrápil, slzy smutku se proměnily na slzy radosti. Paže mě pustily, robot se odtáhl a já mu pohlédl do jeho zelených očí. Snad se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, jakoby se na mě usmíval.