Lotos-Povídky z květin

Tlukot srdce

„Mám pro tebe další objednávku, Nino."

Jako pokaždé se sešli v parku. Pro obyčejné kolemjdoucí nejspíš vypadali jako dvojce mladých lidí na prvním rande. Atraktivní hnědovláska v jednoduchých šatech a naproti ní černovlasý elegán s koženými rukavicemi.

„Co je to tentokrát?" Nevěděla, jak ho oslovit. Ještě jí nevěřil natolik, aby jí prozradil své jméno.

Místo odpovědi vytáhl z kapsy obálku.

„Myslím, že se ti bude líbit."

Opatrně převzala zásilku. Věděla, že takhle zadává jen ty nejšpinavější práce. Vraždy, únosy... Nechtěla čekat, až jí dovolí dopis otevřít. Dlouhým nehtem roztrhla papír, aby mohla vytáhnout kartičku, která se skrývala uvnitř. Jesper Field, hlásal nápis.

Nina obálku málem pustila. Když mluvila, srdce jí bušilo jako splašené.

„Je to ten Jesper?"

„Znáš jeho zvyky lépe než kdokoli jiný."

„Je to můj přítel."

„Slíbil jsem ti, že ochráním tvoji rodinu. O tom, s kým se taháš, nepadlo ani slovo."

„Já... nemůžu."

„Jistě že můžeš. Chceš, aby tvá sestra přežila, no ne? Zítra chci vidět zprávu v tisku o nešťastné sebevraždě předsedy Představenstva. Rozumíš?"

Přikývla. Na víc se nezmohla. Bezmocně sledovala, jak se otočil na patě a odešel. Cítila se prázdná. Ani si to neuvědomila, ale žaludek se jí během rozhovoru stáhl na velikost hrachového lusku, čímž vytlačil všechny zbytky toastu, který snědla před necelou hodinou, zase zpátky nahoru do úst. Nevydržela a pozvracela se na čerstvě posekaný trávník.

Nemohla to udělat. Nedokázala zabíjet. Nevěděla jak, ale i kdyby ano, nikdy by neublížila člověku, jenž ji bezmezně miloval. A jehož milovala ona. Donutila se podívat na hodinky. Půl sedmé. Musela se vrátit domů, pokud nechtěla vzbudit Jesperovo podezření.

Nevnímala, necítila, jen šla. Podle paměti zahýbala na správných rozích, zastavila se před všemi přechody, přešla ty správné silnice. Vrážela do lidí, zrak upřený kamsi do neznáma. Neslyšela, neviděla, nechtěla. Jedna její část doufala, že takhle zůstane navždy. Pouze prázdná schránka uvězněná v mase lidských těl.

Ani nevěděla jak a její tenké prsty již šmátraly v kabelce pro klíče. Nejprve branka, potom vchodové dveře. Cvakání zámku ji uklidňovalo. Doufala, že se Jesper třeba zpozdí a ona bude chvíli sama, ale nebylo zamčeno. V předsíni ji čekal hnědovlasý kudrnáč s pugetem růží v ruce.

Když uviděl její polekaný výraz, usmál se.

„Přece sis nemyslela, že bych zapomněl na tvé narozeniny."

Pokud k sobě měla být upřímná, zapomněla na to i ona sama. Pokusila se usmát, ale vykouzlila na tváři jen ošklivý škleb. V krku měla knedlík a v plicích řeřavé uhlíky. Málem se zadusila, jak se snažila spolknout pláč. Stála tam jako solný sloup.

„Stalo se něco?"

Zavrtěla hlavou. Ne, vůbec ne, jenom tě mám zabít. To je ale krásný večer, že?

„Víš, že mi můžeš všechno říct."

„To nic," dostala ze sebe. Vyzula si lodičky, načež od něj s tichým „Díky," převzala kytici. Krásně voněla, ale když se do těch rudých květů zahleděla, zamotala se jí hlava. Místo růží viděla potoky krve a místo trnů nůž ve vlastní ruce. Kolena se jí třásla.