Lotos-Povídky z květin

Bezmocní

Běželi jsme snad celou věčnost. I přesto že už jsem měla duši na jazyku a zmítal mnou ošklivý pocit, že brzy vydávím své plíce, musela jsem držet krok s ostatními. Byla to naše jediná šance na přežití. Vojáci se drželi v těsném závěsu. Kdybychom nekličkovali mezi ruinami, jistě by dávno začali střílet.

„Tudy!" zakřičel Max, načež vběhl do jednoho z polorozpadlých domů. Až pozdě jsme si všichni uvědomili, že to nebyl chytrý tah na zmatení nepřítele, nýbrž chyba, kterou již nešlo napravit. Dvojce mužů v maskáčích vběhla dovnitř, aby odstartovala palbu.

My jsme se mezitím snažili dostat k zchátralému schodišti v další místnosti. Bohužel, na vycvičené členy armády jsme byli krátcí. Jonas se zřítil k zemi s kulkou mezi lopatkami a jeho milovaná Elis padla vedle něj. Kulka, která nejspíš byla určena mě, se zavrtala do Karinina boku. Z naší původní osmičlenné skupiny se k vstupu do dalšího patra dostalo pouhých pět členů.

Bez přemýšlení jsme v čele s Maxem běželi nahoru. Byli jsme nuceni přeskakovat díry po chybějícím materiálu a modlit se, aby se pod námi ztrouchnivělé dřevo nerozpadlo. Získali jsme malý náskok, jelikož se jednomu z mužů zasekl zásobník a druhý se opřel o schodišťové zábradlí, které jeho tíhu nevydrželo a prasklo. Spadl na zem, jenže ani to ho nedokázalo zdržet na dlouho. Začal se rychle zvedat, aby nás zastavil.

Naše skupinka už stála v dalším patře, které ale spíše připomínalo střechu. Po původních zdech zbylo opravdu jen velmi málo a strop neexistoval. Kam teď? Zběsile jsem se rozhlédla kolem sebe. Dům byl ze zdola obklíčen vojenskými jednotkami, jež se připravovali zahájit palbu. Bylo třeba jednat.

Až teď mi došlo, že jedna z ruin je od nás blíže, než tomu bylo u všech ostatních. A vůdci skupiny to došlo také.

„Skočte!" zakřičel, načež se rozběhl a pokusil se přeskočit na druhou stranu. Avšak slibný odraz byl zmařen armádními kulomety. Krvavé cucky našeho kamaráda se snášely k zemi. Báli se, že když přeskočíme na další dům, už nás nedostihnou. Helikoptéra, symbol naší záchrany, spouštěla paralyzující provazy. Mohli jsme se zachránit alespoň my čtyři.

Náhle mě do hrudi udeřil fakt, že nás vlastně zbyla jen polovina. Bolest, jež zaplavila mé tělo, byla nepředstavitelná. Naprosto mě ochromila. Snad proto jsem nezaregistrovala, že mé záchranné lano už je na dosah. Stačilo se chytit, aby mě provaz znehybnil a vytáhl nahoru jako mé tři kolegy.

Nohy se odlepily od země a já stoupala vzhůru. Vítr mi cuchal vlasy, bylo vyhráno. Tedy to jsem si myslela, dokud vzduchem nezačaly létat kulky, určené našim paralyzovaným tělům. Nejprve se do hrudi zavrtala Leovi, potom Bex, Ree a nakonec i mně. Všichni jsme padali k zemi, ale ještě než se má tvář rozmázla o beton, došlo mi jedno. Nikdy jsme neměli šanci na přežití. Už od začátku jsme my byli ti bezmocní.