Lotos-Povídky z květin

Hřbitov

Bývali jsme krásný pár. Každý víkend jsi nás brávala na chatu tvých rodičů, kteří již několik let nevytáhli paty z domu kvůli zdravotním problémům. Asi to máte v rodině. Nikdy nezapomenu na tu třetí adventní neděli, kdy jsme se vraceli domů. Celý den jsi zvracela, k autu jsi doklopýtala jen díky mé pomoci, a když ses svezla na sedadlo spolujezdce, bylo nám oběma jasné, že řídit nemůžeš. Já nikdy neseděl za volantem, ale slíbil jsem ti, že nás odvezu zpátky do Prahy. Nejprve ses mi snažila radit, připadal jsem si jako v autoškole, ale potom se ti udělalo mdlo, nemohlas vůbec mluvit. Zůstal jsem na obsluhu auta sám. Avšak místo toho, abych zastavil a vymyslel jiný způsob dopravy, jsem po několika desítkách metrů vletěl v prudké zatáčce do stromu. Já zemřel, tys přežila.

Jakmile ses v nemocnici probrala z umělého spánku, sháněla ses po mně. Když jsi zjistila, že již nejsem mezi živými, zhroutila ses. Slzy ti stékaly po tvářích do dlouhých nočních hodin, než tě přemohl spánek. Ráno jsi nechtěla snídat, přestala jsi spolupracovat s lékaři. Každý den jsi křičela, že chceš odejít, vrátit se ke mně. Nepustili tě.

Převezli tě do léčebny, začala jsi docházet k psychiatrovi. Na prvním sezení z tebe nedostal nic než pozdrav. Na druhém ses mu rozsypala před očima. Nezastavitelný proud slov prýštil z tvých úst a po několika dalších setkáních jsi vypadala lépe, než jsem si tě pamatoval. Pomohl ti překonat trauma ze ztráty nejbližší osoby, a tak tě konečně mohli propustit.

Vrátila ses do našeho bytu, který po čistce organizované tvou sestrou působil pustě. Zuzana se dočetla, že eliminace předmětů patřících zesnulému pomůže pozůstalým vrátit se do běžných kolejí, vyházela proto všechny moje věci. Nesdílela jsi její názor. Pohádala ses s ní, chtěla jsi, aby ti moje věci vrátila. Opáčila, že už jsou nejspíš ve spalovně. Vyhnala jsi ji ven.

Pár dnů na to jsi vypověděla smlouvu a našla sis malou garsonku za Prahou, nikdo nechápal proč. Tvrdilas, že bys náš společný nájem neutáhla, zatímco peníze za jednopokojový byt tě nezrujnují. Přestala ses scházet s kamarádkami, nechodila jsi do kina. Jen ráno autobusem do práce, z práce pěšky nakoupit, když bylo potřeba, a pak autobusem zpátky domů.

Mezi autobusovou zastávkou a tvým bytem leží hřbitov, kde jsem pohřbený. Minimálně třikrát týdně jsi chodila oplakávat můj hrob. Vyprávělas mi, co tě trápí, kdo se na tebe divně díval u pokladny v Tescu a jak to jídlo beze mě už není tak dobré. Znovu a znovu se se mnou loučila tvá pohublá bledá tvář s černými kruhy pod očima. Pokaždé jsi svůj monolog zahájila zapálením čajové svíčky u mé urny a doufalas, že ti skrz ni odpovím na tvé věčné otázky. Většinou ji vítr sfoukl dřív, než se setmělo. Domů ses vracela v hluboké noci promrzlá na kost.

Na první výročí mé smrti jsi z výplaty drastickým omezením jídelníčku ušetřila na koupi kytice. Pět krásných rudých růží se skvělo na mém hrobu ovázané bílou svatební stužkou. Naříkala jsi víc než obvykle, zhroutila ses na náhrobní kámen a usnula v prosincové vánici. Dříve než jsi stačila umrznout, tě našla černovlasá dívka, jež každý týden chodila zalévat své zesnulé matce břečťan, kterým si přála mít pokrytý celý svůj hrob. Něžně tě probudila, probrečelas jí bundu. Odvedla tě domů.

Od té noci na hřbitov chodila s tebou. Vytvořily jste si prostý rituál: nejprve jste zalévaly hrob její matky, potom ten můj. Zapalování svíčky v její přítomnosti ti připadalo trapné. Pomáhaly jste si s pumpou u studny, povzbudivě ti stiskla rameno, zatímco jsi plačtivě hypnotizovala můj hrob. Už jsi mi nevyprávěla příběhy, ani se mnou neproseděla dlouhé noci. Jen jste tam stály, jedna vedle druhé, a mlčely.

Za několik týdnů už jste se držely za ruce. Když jsi smutnila, dávala ti ochranářsky ruku kolem pasu a přitáhla si tě blíž k tělu. Měl jsem pocit, že tě ztrácím, že mi tě vzala.

Následující sobotu jsi přišla sama. Tvé oči působily smutněji, vyčerpaně, jakoby tě někdo vyždímal. Po dlouhé době jsi znovu usedla na můj náhrobek, mluvila páté přes deváté, dokud ses nerozbrečela. Ona přijela s dvouhodinovým zpožděním. Už zdálky na tebe volala a omlouvala se ti, tvrdila, že jí to mrzí. Když si k tobě přisedla, chtěla tě obejmout, ale ty ses odtáhla. Křičelas, že už jí nikdy nechceš vidět, že ti lhala. Ona tvrdila pravý opak. A potom tě něžně políbila. Nebránila ses, stačilo pár chvil, aby z tebe opadl šok a nahradil ho upřímný úsměv, který již mnoho měsíců nezdobil tvoji tvář.

Už jsi mě nepotřebovala tolik jako dřív, frekvence návštěv se z třikrát týdně přetransformovala na jednou za čtrnáct dní. Přestala jsi plakat, nehypnotizovala jsi můj náhrobek, dokonce jsi ani nezalévala trávu rostoucí kolem. Nově jste krátký čas trávili nejen u její matky, ale i u mě. Nechodila jsi na hřbitov s očima plnýma smutku, nýbrž vzteku a nenávisti. Konečně ses skutečně překlenula přes svou ztrátu, což vedlo k logickým otázkám, na něž neexistovala rozumná odpověď.

„Proč si nezavolal sanitku?"

„Pročs lezl za volat?"

„Chtěls nás zabít?"

„To ti na mně nezáleželo?"

Následovala hořká obvinění.

„Kdyby nebylo tebe, nemusela bych se léčit! Vždyť mě kvůli tobě nikdo nechce nezaměstnat. Udělal jsi ze mě blázna! Nenávidím tě!"

Potom jsi za mnou přestala chodit úplně.