Lotos-Povídky z květin

Anděl smrti

Běžela. Černý cop jí na zádech skákal jako hopík, ale pro ni bylo nejdůležitější nezastavit se. Nechtěla tomu uvěřit. I přesto, že už z dálky viděla hustý dým stoupající z jejich domu a několik hasičských jednotek, jež se snažily zničit nezkrotný oheň, si její mysl skutečnost nepřipouštěla. Se smrtí se setkávala denně, bylo to jejím posláním odvádět duše mrtvých na onen svět, avšak nikdy ji nenapadlo, že by tam mohla přivést i vlastní dítě.

Nikdo ji nemohl zabránit vběhnout do toho rudého pekla. Pokud existovala šance, že svého syna zachrání, obětuje cokoliv. Jenže pod hořícími sutinami nemohl přežít ani šváb, natož sedmiletý chlapeček, který jen chtěl mamince upéct bábovku jako překvapení, až se vrátí z práce. Ženu ostře bodlo v předloktí a krví vypálená nekonečná spirála se jemně rozzářila. Nová duše hledala cestu do ráje.

Roztomilý nezbedný klouček s rozcuchanými vlásky zmateně bloudil po prostoru, zatímco se z jeho matky stávala jiná bytost. Dlouhá havraní křídla protrhla sportovní tričko a připravovala se na další let. Nestvůra jemně uchopila ručku svého potomka, prorazila zbytky střechy a vydala se na cestu, po níž je již nemohl následovat žádný smrtelník.

Rozrážení mraků, odolávání větru ani ledový vzduch nemohl nešťastnou matku připravit na nadcházející rozhodnutí. Až na prahu onoho světa na ni vše dolehlo. Chlapeček oparně pustil její ruku a klopýtavým krokem se chtěl vydat k ostatním zemřelým. Avšak ona svůj stisk nepovolila. Nemohla se smířit s tím, že nechá svého jediného syna odejít tak malého, tak bezbranného. Z krás života nepoznal zhola nic a ona, služebnice smrti, se s tím nedokázala smířit.

Ale zákon byl zákon. Jejím posláním bylo přivést duši na hranici a nechat ji, aby se sama dál ubírala svou cestou, nesměla jí více pomáhat. Nevěděla, co za trest by ji čekalo, kdyby tento příkaz neposlechla. Myslela si, že se to ani nikdy nedozví, že bude vždy věrná své paní a svému poslání, které si sama vybrala, ale teď nedokázala odolat volání mateřské lásky. Stiskla jeho dlaň ještě pevněji a těžkým krokem přešla hranici spolu s ním.

Čekala cokoli, jen ne to, že se nebude dít nic. Všechno jakoby bylo v naprostém pořádku. Společně se pomalu blížili k velké budově, ve které čas plynul jinak, rychleji, a proto před ní nikdy nebyla fronta. Její syn měl absolvovat posmrtný soud. Náhle se vymanil z jejího sevření a zhrzená matka mačkala rukama už jen okolní vzduch.

Po celé věčnosti, nebo snad jen pár vteřinách, přišel si nehmotný soudce i pro ni. Chtěla se ho zeptat, kde její dítě skončilo, ale nebylo to možné. Z jejích úst se nevydral ani sten. Až když stála před sedmi sudími, hlasivky se mohly znovu rozvibrovat. Zde ale nepokládala otázky ona, měla jen odpovídat dle svého nejčistšího vědomí a svědomí.

„Irmo Koliewsky," zazněl sálem mohutný majestátní hlas. „Kým jsi?"

„Andělem smrti, můj pane." Hlava se pokorně sklonila k hrudi, černá křídla se uctivě složila na zádech.

„Co tedy děláš zde, v budově posmrtného soudu?"

„Doprovázím svého syna, můj pane." Irmu zahalila vina jako těžký plášť. Měla pocit, že se dusí, nedokázala roztáhnout plíce a vdechnout do nich nový vzduch. Ohnivá voda jakoby se ji snažila utopit.

„Skládala jsi přísahu naší paní?"

„Ano, můj pane."

„V tom případě musíme právo rozhodnout o tvém osudu přenechat jí," prohlásil vrchní soudce a upřel oči kamsi vysoko.

„Ó velká a mocná Smrti, prosím, navštiv nás."

Věta vibrovala sálem, všichni strnuli v posvátné úctě. Obrovský shluk energie opřel se do každého z nich, když se Smrt formovala. Krásná, mladá, vysoká albínka si všechny přísně změřila pohledem.

„Proč jste mě přivolali, drazí sudí?" Když mluvila, z úst se jí valil černý syčivý dým. O Irmu ani okem nezavadila.

„Irma Koliewsky je zde, má paní."

Až teď se Smrt otočila na provinilou a ošklivě se ušklíbla.

„Irmo, drahá, co tady děláš?"

Dotazovaná se nezmohla ani na slovo. Váha provinění ji drtila, pouto přísahy ničilo její tělo buňku po buňce. Avšak na to Smrt nebrala ohledy.

„Ptám se, co tu chceš," zasyčela.

„Doprovázím svého syna, má paní," vydechla těžce.

„Opravdu? A kde je?" Ze všech stran se ozýval výsměch. „Tak já ti tedy řeknu, co tu doopravdy děláš. Zrazuješ svou paní a prosíš o smrt! Každý zločin se musí potrestat, má nejvěrnější."

Místnost se v mžiku vypařila a Irmu obalil hustý dým. Smrt přistoupila k mučednici.

„Nejprve tě musím zbavit tvého postavení. Už nejsi nesmrtelná!" S tímto příslibem Irmě odtrhla křídla od těla. Lidské maso plné krve se vydralo na povrch, její výkřik zaplnil celý prostor. Šílená agónie bolesti rozklepala její tělo a ona se svezla na kolena.

„Vstaň, smrtelnice. Tvůj trest ještě nebyl dokonán."

Irma se ale zvednout nedokázala. To Smrt ji prudkým škubnutím postavila na nohy. Ale za laskavosti se tvrdě platí. Stačil jeden pohyb ruky a duše mrtvého syna se vrátila do svého těla. Vrátil se do světa živých.

„Mami?" hlesl, ale Smrt mu více času nedala. Věděla, co bude pro Irmu největším trestem.

„Byla jsi až otravná s tím svým strachem o Toma," zaskřehotala, načež ho uchopila za jeho tenký krk a začala dítě neúprosně škrtit.

„Nechte toho! Prosím!"

Irma klesla na kolena. Sama byla slabá, nebyla schopna svému synovi pomoci. Bezbranná musela znovu sledovat, jak umírá. Paní všech zajistila, že se nikdy nedostane do nebe, i kdyby se tisíc krát znovuzrodil. Bude muset pracovat tam dole ve strašlivých podmínkách v ukrutném zlu. Smrt zabíjela jen vrahy a vrah nepatří do nebe. Tak zněl zákon. Byla to všechno její vina. Kdyby dodržovala pravidla, nemusel by zemřít znovu. Smrt by nedostala příležitost ho zavraždit.

Její syn naposledy vydechl spolu s ní.