Hodně malá dívenka,
která měla na nose růžové brýle,
a neuměla pořádně písmenka,
bála se i pohlazení na týle.
S úsměvem a dlouhým copem,
vydala se klikatou cestou hopem.
Zaháněla strašidla pod postelí,
ovšem raději časně ráno,
nejraději kupou jmelí,
prý to zabralo minut málo.
Dneska bych se již tak nezachovala,
raději bych si slovník přivolala.
Moje brýle byli zníčeny,
když je přejela lidská hloupost,
všechno se roztříštilo na kusy,
začala jsem cítit prázdnost.
V tento okamžik mně svazují provazy,
na rukou mám nové obvazy.
ČTEŠ
Poníčené štěstí
PoetryVzpomínky mlhavé, časem blednoucí a zapomínamé, se snažím vkládát do těchto slov a řádku, abych na ně nikdy nezapomněla.
