Už jenom za tmy velké,
vystupuji se svým smutkem ven,
slzy smáčí tváře mé,
jsem z toho již unaven.
Už jenom za ticha a samoty,
říkám si své tiché prosby,
mohly by být vyslyšeny,
stále tomu věřím bezpochyby.
Už jenom za huňátou přikrývkou,
skrývám své pravé emoce,
velmi pěkné jsou,
hřeje na ně slunce.
ČTEŠ
Poníčené štěstí
PoesiaVzpomínky mlhavé, časem blednoucí a zapomínamé, se snažím vkládát do těchto slov a řádku, abych na ně nikdy nezapomněla.
