Člověk se nemůže zcela vyrovnat,
když milovaná odejde navěky,
začne si k sobě vzpomínky přivolávat,
i když v srdci zůstane navždy.
To jsem si přečetla v jednom článku,
musela jsem z žalu otočit stránku.
Nechci tomu stále uvěřit,
hlava se mi z toho točí,
jednou bude muset hlas udeřit,
možná to bude o půlnoci.
Běžím k jejich domu,
moje bublina není dostupná nikomu.
Jejich úsměvy mám stále před očima,
tísíce krásných zážitků též,
je mi z toho najednou velká zima,
nejraději bych vyšplhala na věž.
Nevím co si mám počít,
je to skutečně hrozný pocit.
ČTEŠ
Poníčené štěstí
PoetryVzpomínky mlhavé, časem blednoucí a zapomínamé, se snažím vkládát do těchto slov a řádku, abych na ně nikdy nezapomněla.
