Poníčené štěstí

Slaboch

Sedím v temném kostele,
ufňukaný slaboch jsem,
těším se do vyhřáté postele,
nemůžu být poctěn cizím úsměvem.

K nebi mám promrzlé ruce spjaté,
všechny míhající se myšlenky jsou napjaté.

Nejsem si jistý svými pocity,
jenž uchovávám v skořápce křehké,
měl bych matce na hrob natrhat barevné květiny,
není to ovšem vůbec lehké.

Poryvy větru za oknem kvílí,
můj smutek stále sílí.

Věřím na Boha, pána našeho,
on kolem nás proplouvá v podobě jiskřící se energie,
jenž je obarvena do obalu neviditelného,
jistě je v tom zapletená magie.

Hledím na obrázek rodiny Svaté,
vzpomínám na přikázání páté.

Zas a znovu slyším hlasitý výstřel,
jež matku připravil o život,
otec pověděl: ,,Ji zastřel,"
tak jsem byl nucen spoušť stisknout.

Nesu za to obrovskou vinu,
proto tady nyní v smutku hynu.

Proč jsem otce poslouchal,
jen abych se zrůdou stal,
kolem prstu si mě obmotal,
kdy ze mně radost vyžďímal?

Slzy smáčí tváře mé,
podívejte se na mne, andělé.

Jeho názory jsem hloupě přijímal,
otec se tomu pouze potěšeně smál,
než abych jen rázně zamítal,
můj naivní svět mu do karet hrál.

Jsem ještě bytost lidská,
nebo jenom stvůra zabijácká?

Jednou jedinkrát jsem odmítl,
neuposlech jsem otcův příkaz,
trest bolestivý mě čekal,
pak jsem plnil každý jeho rozkaz.

V mysli slyším hlas syčivý,
je to pro mě uplakané mučení.

Nejspíše jsem vážně slaboch,
jak se s oblibou škodolibě smál,
jsi jen malý ubrečený hoch,
jenž nic ustát nedokázal.