BTS One Shots

VMon

"A nezapomeň...nemysli na sebe jako na muže. Bůh ti vše odpustí." rozloučil jsem se s mladým chlapcem a odešel z kostela.

Přišel jsem k oltáři, abych trochu poklidil stůl.

"Už zase dáváš kázání?" zasmál se nějaký hlas za mnou.

"Taky tě rá vidím, NamJoone." odvětil jsem mile, ačkoliv bych mu nejradši vrazil.

"Copak tě sem přivádí?" upravil jsem si černé šaty.

"Nic. Jen jsem se chtěl podívat za tebou. Jak se ti vede a tak." sedl si na lavičku.

"Inu...mám se dobře. Mám střechu nad hlavou, jsem zdravý. Nic víc ke štěstí nepotřebuji." usmál jsem se a opřel se o stoleček se zlatou vázou.

"Neříkej, že snad pořád věříš, že tam nahoře někdo je" zasmál se Namjoon.

Povzdychl jsem si.

"Vidí nás. Nás všechny. Zná nás líp, než kdokoliv jiný. S každým z nás naloží, jak si zaslouží." pohladil jsem rám s obrazem Ježíše.

Namjoon se zasmál a přišel ke mě.

"Nechceš se z něčeho vyzpovídat?" zeptal jsem se až moc mile.

"Ani ne. Jsem se sebou spokojený."

"Dobře dítě moje." dal jsem mu ruku na hlavu s úsměvem.

Namjoon se ušklíbl.

"Vážně ti to nechybí? Musí ti to chybět TaeTae." usmál se.

"Nechybí mi nic. Jsem věrný pouze JEMU. Změnil jsem se k lepšímu. Pochopil jsem smysl života." usmál jsem se.

"Tohle není život Tae. To je přežívání. A navíc...pořád...pořád jsi zkažený. Stejně jako já." usmál se a stoupl si.

Poodstoupil jsem, ale narazil do stolu.

"Je ze mě jiný člověk. Nejsem jako ty NamJoonie. To, co děláš je špatné. Mohu ti pomoct dítě."

Přistoupil ke mě. Pevně jsem se chytil rámu stolu.

"Ty potřebuješ pomoct TaeTae."

"Neměl bys mi takhle říkat. Pro tebe jsem v kostele otec."

"Co kdybys říkal Otče mě?" dal mi ruce na boky.

Přibylo mu tam znovu několik nových tetování. Nepoučí se.

"Nebo líp..." naklonil se ke mě.

Chvěl jsem se. Byl tak blízko. Cítil jsem jeho horký dech. Měl v rukou takovou sílu, že na bocích budu mít určitě jeho otisky.

"Daddy." zašeptal mi do ucha.

Strnul jsem. Dech se mi zrychlil, srdce mi silně bušilo.

"N-namjoone t-to.."

"Shhh...vím, že ti to chybí. Řekni to..." šeptal a pevně mi stiskl boky.

Vydechl jsem a přivřel oči. Pořád věděl, jak na mě.

"Chybí mi to..." zašeptal jsem.

"Jak moc? Řekni mi...jak moc ti to chybí?" ušklíbl se a přitáhl si mě ještě blíž.

Narazil jsem do jeho hrudi. Ale pořád jsem se malinko odtahoval. NamJoon mi rtíky přejel lehce po kůži na krku.
Stiskl jsem pevně jeho ramena. Má mě omotaného kolem prstu.

"Řekni, jak moc ti to chybí. Moje doteky. Polibky. Jak moc ti chybí ty noci, které jsme spolu strávili?" šeptal a rty se otíral dál o můj krk.