Gwendoline

1.

Gwendoline, jméno které tak nesnášela, jenže nikdy by to své matce neřekla, protože svou matku milovala. Byly si velice blízké, navzájem tu pro sebe byly, i když si obě občas lezly na nervy. Pohádaly se jen párkrát, avšak nemluvily spolu pouhých pár minut, déle jim to nevydrželo.

,,Linn? Můžeš pohlídat Ollieho? Potřebuju zajet na nákup." Houkla na mě mamka z přízemí. Leknutím jsem naskočila, byla jsem natolik myšlenkami vedle, že jsem přestala vnímat i zapnutou televizi. S námahou jsem se zvedla z postele, byla jsem unavená, a to byla teprve neděle odpoledne, měla bych si užívat volný den bez školy. Oblékla jsem si slabší tmavě modrou mikinu a volné, černé  tepláky. Po zádech mi spadaly až po pas rovné blonďaté vlasy, nikdy jsem se o ně moc nestarala a nekupovala jsem si drahé šampóny, ale i tak byly lesklé, husté a kvalitní, většina holek mi takové vlasy záviděla, ale nikdy mi nevěřily, že jsou kvalitní od přírody.
Mé oči byly tmavě modré, se zeleným kroužkem okolo zorničky. Pro úplnost jejich vzhledu, byly lemované kolem dokola tmavě modrou čárou.

Jen doma jsem se cítila šťastně a uvolněně, až na jednoho člověka, který mou sílu vždycky vyčerpal, při jeho blízkosti jsem pocítila osten strachu, se kterým jsem už několik let bojovala.
,,Ano, už běžím, mami!" Seběhla jsem schody, pod kterými čekala mamka s kabelkou na rameni. Mamce bylo něco málo po čtyřicítce, ale na svůj věk vypadala velice mladě, lidé si ji pletli s mou sestrou. Své po ramena dlouhé vlasy měla rozpuštěné. Mamka vždycky měla špinavou blond. Její zelené oči na mě děkovně mrkly. 
,,Chceš něco koupit? Ollie kouká na pohádku, do hodiny bych měla být doma." Pootevřela vchodové dveře, upírajíc pohled stále na mě. Ani jednou se nezmínila o jejím novém manželovi, doufala jsem, že není doma. Můj osten strachu a obav zmizel.
,,Ne, ale děkuju." Řekla jsem na rozloučenou a odešla jsem do obývacího pokoje, kde hrála televize.
Slyšela jsem pouze zavření vchodových dveří a následné startování auta.
V křesle, vedle zeleného gauče seděl můj mladší nevlastní bratr. Ollie. Byly mu pouhé tři roky. Proč nevlastní? Každý jsme měli jiného otce, i když můj biologický otec byl už několik let mrtvý, měla jsem ho radši než otčíma.
,,Linn!" Zahalekal šťastně bráška, jeho modré oči se rozzářily a s úsměvem se ke mě rozběhl.
Sehnula jsem se, abych ho mohla obejmout a následně vzít do náruče.
S bráškou jsme měli vždycky dobrý vztah, hlídala jsem ho, když mamka potřebovala někam odjet, nebo když jeli s otčímem na motorkách na nějaký výlet. Byla to jistá úleva být sama doma, bez něj, ale na druhou stranu jsem toho hlídání měla už po krk. Nikdy jsem neměla to srdce říct to mamce. Protože jsem chtěla, aby se taky někam podívala, dělala jsem to pro ni. Ne pro něj.
,,Copak dávají za pohádku?" Sedla jsem si společně s bráškou na gauč.
,,Mimoně! Koukej!" Nadšeně ukázal na televizi. Tak jsme oba koukali na pohádku, i když mi bylo skoro osmnáct, bavilo mě to. Užívala jsem si okamžik rodinné pohody.

Tedy dokud se neotevřely vchodové dveře, a v nich nestál otčím.
,,Ahoj tati." Řekl bráška stále zabraný do filmu.
Otčím si sundal bundu a boty, poté odpověděl Olliemu.
,,Ahoj," řekla jsem s klidem v hlase, opět mě pohltil známý osten strachu a paniky, ale nedala jsem to na sobě znát.
Jen se na mě podíval a ani mě nepozdravil, pouze si povídal s bráškou. Pohledem jsem opět zabrousila směrem k televizi snažíc se soustředit se na pohádku přede mnou. 

,,Zase koukáte na televizi? To si neumíte najít jinou zábavu?" Vytkl mi místo pozdravu a nasadil ten svůj výraz, který byl natolik arogantní, že se nedá popsat.  Donutila jsem se zanechat nic neříkající výraz, nemluvě o mých nervech tancujících v každé části mého těla.   
 ,,Ten film běží pět minut." Odpověděla jsem mu. Čekala jsem, že na mě bude ječet, nebo mi bude říkat, že to není pravda. 

Jenže nic z toho se nestalo, prostě se na mě podíval s pohledem, jako kdyby se díval na nejodpornější věc na planetě a odešel do koupelny se osprchovat.