Gwendoline

2.

Když vyšel z koupelny, k mému zděšení se mamka stále nevracela, i když uběhlo něco málo přes hodinu. Otčím si sedl na gauč vedle brášky, a díval se na pohádku, proti které měl ještě před pár minutami námitky.

Vydržela jsem tam sedět pouhých pět minut, ani o vteřinu déle. Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje, kde jsem si vzala pouze mobil a klíče od domu, poté sem rychle seběhla dolů, obula jsem se a konečně vyrazila ven.

Přede dveřmi na mě čekali dvě fenky středně velkého plemene. Fenky si koupila mamka, před pěti lety, ale jelikož na ně neměla moc času, starám se o ně já. Nevadí mi to, právě naopak jsem velice ráda. Každý den spolu chodíme na procházky, někdy dokonce i na celodenní výlety. Je fajn mít někoho, kdo s vámi ve všem souhlasí a miluje vaši přítomnost víc než cokoliv na světě.
Dnes se mi nechtělo brát kolo, ani brusle, proto jsem jen popadla voďáky s obojky. Nepotřebovala jsem je, fenky mě poslechnou na slovo, i v ulici plné psů. Jenže jsem si netroufla je mít na volno, když bydlíme u hlavní silnice, kudy jezdí velké množství aut.

Za patnáct minut chůze po vesnici, jsem se ocitla na začátku lesa. Znala jsem tu každou cestu. Už od malinka jsem sem chodila s dědou. Děda zde vlastní část lesa, pomáhám mu s udržováním. Díky tomu umím rozeznat staří stromů, dobu kdy se mají kácet, za jak dlouho se mají opět vysazovat. K mému štěstí jsme měli na střední škole předmět o tomto tématu. Nemusela jsem se na něj vůbec učit, učitelka mi dokonce nabídla, jestli si nechci nechat udělat myslivecké zkoušky.  Ihned jsem odmítla, příčí se mi to.

Pustila jsem fenky, aby si mohli běhat kudy chtěly. Voďáky  jsem si připnula kolem pasu a následovala jsem je. Nemusela jsem je volat, či navádět, kudy mají jít, protože to věděly. Již od štěněte jsem s nimi chodila těmito cestami, znají to tu stejně dobře, jako já sama.

Konečně jsem došla k části lesa, která patřila mému dědovi, zkontrolovala jsem krmelec, který byl vždy naplněný senem a vedle na zemi ležela kostka lizu. Mezi stromy nebyly popadané větve, dokonce i plevel tu moc nebyl. Před měsícem jsme to tu s dědou čistili, trvalo nám to celý víkend. Vylezla jsem na svůj oblíbený strom, který byl můj. Děda mi jednou řekl, že ho nechali vysadit k mému narození. Bylo mu skoro osmnáct let. Na to, že v tomto lese patřil mezi mladé stromy, měl tlustý kmen a velkou korunu plnou silných větví.  Děda mi tu chtěl nechat zbudovat posed, jenže já jsem nechtěla. On mé rozhodnutí respektoval, přece jen byl to můj strom.
Větve byly uzpůsobené k lezení, proto jsem s téměř nulovou námahou vylezla na svou oblíbenou větev, z níž bylo vidět na zbytek lesa, hlavní cestu, z druhé strany bylo pole.  Byl to krásný výhled. Viděla jsem všechno, ale mě neviděl nikdo, skrz listy stromu.

Fenky si spokojeně pobíhaly kolem, přesto se mi nevzdálily z dohledu.
Obě neměly průkaz původu, někteří to považují za nedostatek, podle mě to byla spíše zbytečnost. Rose zvedla hlavu a zadívala se směrem k cestě před ní. Tess měla stejný pohled. Poté obě začali přátelsky vrtět ocasy a rozešly se blíže k dotyčnému.

Ihned jsem věděla, kdo to je. Jen jediný člověk věděl, o tomto místě, a co pro mě znamená. Na cestě se vynořila mužská postava s kaštanovými vlasy. Musela jsem se usmát. Fenky postavu následovaly a on je podrbal za ušima, poté je povelem poslal pryč, aby si hleděli svého.
,,Věděl jsem, že tu budeš." Usmál se kluk přede mnou, začal lézt po větvích za mnou nahoru. Také mu to nedělalo problém, toto místo zná už dlouho.
,,Byl jsi u nás doma?" Zeptala jsem se, když se vyhoupl na větev vedle mě. Jeho zelené oči se podívaly do mých. Měl nádherné oči v kterých se odrazil jeho výraz pochopení.
,,Nebyl jsem tam, ale bylo mi jasné že tu budeš. Co se stalo? Co ti udělal?" Jeho starostlivý výraz si měřil celé mě tělo, když zjistil že mi nic není, opět se na mě podíval. To byl celý on, můj nejlepší kamarád, věděl o mě naprosto všechno, jako já o něm. Nebyl den, kdybychom nebyli venku, i když jsme o sobě vše věděli, pořád jsme si měli o čem povídat. Byli jsme tu jeden pro druhého. 
,,Nic mi není, neboj se Ryane, ani na mě nepromluvil." Odpověděla jsem trochu méně hlasitěji, než jsem chtěla. Nezněla jsem moc přesvědčivě, protože se mi vybavila vzpomínka na tento okamžik. Moje tělo na tu reakci odpovědělo téměř ihned, cítila jsem mravenčení v zádech a mé srdce se strachem zachvělo.
,,Linn, víš že jsem tu pro tebe, kdyby na tebe vztáhl ruku.." Nestihl to dopovědět, protože jsem ho chytila za ruku a děkovně ji stiskla. Jeho pohled skončil na našich rukách.
,,Jsem pro něj neviditelná.." Tichým hlasem jsem řekla, přitom jsem koukala na pole, kde běhaly fenky. Dost dobře jsem si uvědomovala jeho ruku pod tou svojí.
,,..Děkuju ti za všechno." Pohlédla jsem znovu na něj. On si mě pouze přitáhl do přátelského objetí, ve kterém jsem se už nespočetkrát topila, když jsem hledala útočiště.
,,Vždycky tu pro tebe budu." Zamumlal mi do ramene, až mě jeho dech zahřál na krku. Cítila se v bezpečí, i když to trvalo jen malou chvíli.

Takhle jsme tam seděli skoro hodinu, poté jsme beze slov slezli ze stromu dolů a každý si šel svou cestou. Ryan to měl ještě dva kilometry lesem pěšky. Prý mi napíše až dorazí. Mě se domů moc nechtělo, proto jsem se loudala.

,,Přišla jsi akorát, máš na stole večeři." Ozvala se mamka z kuchyně, jen co jsem zavřela vchodové dveře a sundala si boty.