Gwendoline

3.

Bylo šest hodin ráno a mě zazvonil budík, nesnáším pondělí.

Když jsem vstala, oblékla jsem si černé triko s třásněmi na bocích a světle modré rifle. Potom co jsem se učesala a vyčistila si zuby, jsem šla ven nakrmit Rose a Tess. Obě čekaly přede dveřmi. Ihned se vrhly na granule, ani se nenechaly pohladit. Asi měly hlad po včerejší procházce.

O půl sedmé jsem chtěla vycházet z domu na zastávku, jenže mi přišla zpráva. Psal mi Ryan.

Dnes mám volno, za patnáct minut jsem u tebe, odvezu tě do školy.

Ryan už chodil do práce, byl o dva roky starší než já. Někdy jsem chodila do práce s ním, jelikož pracoval několik metrů od mého domu. Jeho vedoucí mě měl rád, prý zná mého dědu.

Ok. Odepsala jsem.
Ještě jsem stihla sníst jablko, potom jsem vyšla před bránu k silnici, kde zrovna zastavilo stříbrné auto a v něm Ryan. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce, batoh s učením jsem si hodila pod nohy.
,,Díky za odvoz, jak to že máš volno?" Připoutala jsem se bezpečnostním pásem.
,,Ráno mi volal šéf, prý mě dnes nepotřebuje." Pokrčil rameny a rozjel se směrem k vedlejšímu městu, kde jsem studovala. Chodili jsme na stejnou střední, kdysi.
,,A proč jedeš do města? Mohl jsi ještě spát." Namítla jsem, pozorujíc dopravu před sebou. Věděla jsem, že chodil do práce na sedmou ráno a každé volno prospal klidně do oběda.
,,Nemohl jsem spát." Odpověděl prostě, nepodíval se na mě, protože řídil, ale v jeho hlase jsem poznala osten podrážděnosti.
,,Nepohodl ses s mamkou?" Neměl to doma jednoduché. Bydlel jen s mamkou a mladší sestrou, které bylo patnáct let. S jeho mamkou jsem si tykala, je to hrozně fajn ženská, akorát má těžkou práci, je zdravotní sestra. Občas chodila domů unavená natolik, že se pohádala s každým koho ten den potkala.
,,Ne, mamka dneska ještě doma nebyla, má směnu do 7 večer." Vydechl.
,,Tak co se děje?" Povytáhla jsem překvapeně obočí, nikdy se takto nechoval.
Než jsem se stihla odpovědět, zavolala mi spolužačka, že prý zaspala abych jí ve škole omluvila a nečekala na ní u autobusu. Jenže v tu dobu, když jsem vypla hovor, jsem se ocitla před školou. Ryan se se mnou jen rozloučil a odjel neznámo kam. Chtěla jsem to s ním později probrat. S povzdechem jsem zakroutila hlavou a šla vstříc škole.

Ve školní kantýně jsem si koupila svačinu a pití, úspěšně jsem zdolala 3.patra schodů do mé třídy, to člověka v pondělí ráno pěkně probudí a zároveň i odradí. Ve třídě bylo jen pár lidí, proto jsem si tam nechala batoh a šla na chodbu, kde jsem potkala pár lidí z vedlejší třídy, s několika jsem se pozdravila.

Celý školní den probíhal nudně, během sedmi hodin se nám vystřídali jen tři učitelé, ani ti z toho nebyli nadšení. Nejvíc mě snad bavila chemie, kde jsem většinu látky znala ze základní školy, proto mě učitelka chválila a většinu hodiny si se mnou povídala o dané látce. Alespoň jsem nemusela myslet na Ryana.

Cestou na autobus domů, jsem potkala svého bývalého přítele, který šel vyprovodit svého nejlepšího kamaráda na tu samou zastávku, kde jsem stála já. Už tomu bude rok, co nejsme spolu, proto už mě to netrápí a neřeším to.
,,Ahoj." Řekl John mým směrem a postavili se s kamarádem kousek ode mě. Překvapeně jsem zamrkala, nikdy se se mnou po tom všem nebavil, tedy až do teď.
,,Ahoj." Odpověděla jsem klidným hlasem. Kdysi bych to sotva slyšitelně řekla, ale nyní už ne.
Jeho kamarád jen kývl hlavou na pozdrav. Další překvapení na seznamu dne.

Když jsem dorazila domů, hodila jsem si tam jen batoh a poté jsem se vydala k Ryanovi do práce. S úsměvem mě přivítal starší pán na vrátnici, který bydlel u nás v ulici.
,,Ryan tu není, vzal si dnes volno." Oznámil mi pán. Nedala jsem na sobě znát překvapení, i když mě píchlo u srdce, protože mi Ryan lhal. Bolelo to víc jak facka.
,,Aha, děkuju, nashledanou a ať vám práce rychle uteče." Povzbudivě jsem se na něj usmála i přes skrývanou bolest v mém srdci. Vrátný mi úsměv oplatil, a poté se se mnou rozloučil.
Proč mi to Ryan neřekl? Jediný člověk, kterému jsem věřila mi lhal. Jenže co když k tomu měl pádný důvod? Co když.. Mé úvahy přerušil známý hlas. Myslela jsem si, že to je Ryan, přála jsem si, aby to byl on. Jenže to nebyl on.

,,Linn! Počkej!" Zavolal na mě Marcus, což byl Ryanův kolega. Byl to chlapík o dva roky starší než Ryan. Chvílemi jsem se s ním bavila a podle drbů, co jsem se dozvěděla, jsem se mu líbila. Abych byla upřímná, také mě přitahoval. Měl krátké hnědé vlasy a hnědé oči. Působil tak nenuceně. Musela jsem zaklonit hlavu abych mu viděla do očí, byl o tolik vyšší než já.
,,Nechceš svézt domů?" Nabídl mi, byla to nevinná otázka. Chtěla jsem s ním jet, ale zároveň jsem se chtěla projít.
,,Promiň, ale ne. " Omluvně jsem se usmála a s otočením jsem odešla. Viděla jsem, jak mu poklesly ramena,očividně ho má odpověď ranila.
,,Nebo víš ty co? Pojedu s tebou. " Řekla jsem nakonec. Zatvářil se překvapeně a poté hned šťastně. Rozešel se k místu, kde měl zaparkovaný svůj traktor. Byl to zelený John Deer. Nevyznala jsem se v nich, ale poznám jednotlivé značky, dokonce to umím i řídit, Ryan mě to kdysi naučil, prý aby si v práci odpočinul a já se naučila něco nového, nebránila jsem se, navíc mě to bavilo. Jen řidičák jsem neměla, škola nám to nabízela, ale kdysi jsem tuto možnost odmítla. Nechala jsem Marcuse nastoupit prvního a potom jsem se po schodech rozešla za ním a sedla si na menší sedačku vedle něj, bylo to zvláštní sedět v traktoru s někým jiným.

Rozjeli jsme se téměř okamžitě, zamávala jsem pánovi na vrátnici a odjeli jsme směrem k mému domu.
,,Prý umíš řídit." Pozoroval cestu před sebou, přitom jsem si dost dobře uvědomovala jeho nenápadné pohledy mým směrem.
,,Je to tak, Ryan mě to naučil, jen mít řidičák, tak tady s váma po škole pracuju." Zasmála jsem se při té představě, že bych tam byla jediná holka. Jak dlouho bych tam asi vydržela? Marcus se na mě podíval, v jeho očích jsem viděla odpověď na tuto větu. Chtěl abych tu pracovala. Zbytek cesty jsme řešili různé věci, přišlo mi jako kdyby cesta trvala hrozně dlouhou dobu, přitom to byl pouhý kilometr.

Když jsem vystupovala a rozloučila jsem se s ním, ještě mě zastavil.
,,Asi bys měla vědět, že Ryan jel dneska k soudu." Chytl mě něžně za rameno, předtím než jsem stihla sejít schody. V tu chvíli jsem byla absolutně vedle. Proč mi o tom nic neřekl? Překvapeně jsem zamrkala, a s výdechem jsem mu poděkovala. On jen kývl a řekl že prý bude rád, když se co nejdříve znovu uvidíme.

Donutila jsem své nohy k chůzi směrem domů.