Gwendoline

11

Když se Marcus sprchoval, tak jsem připravila nějaké toasty a vzala jsem s sebou z domu dvě flašky s minerálkou. Nemohla jsem vzít alkohol, jelikož jsme se tam museli dostat autem. Navíc Marcusovi je jednadvacet, tudíž už mu ho prodají. 

Do své tašky z domu jsem dala deku, toasty a pití. To místo, kam ho chci vzít není žádná restaurace či bar, jedná se o přírodní místo, které má své kouzlo. Toto místo jsem objevila náhodou před pár lety. Poradila jsem Marcusovi, aby si vzal mikinu, že se budeme vracet až za tmy, jelikož pak už bude trochu větší zima. Z tohoto důvodu jsem se těšila na letní prázdniny, které budu mít skoro za tři týdny. Když jsme vyjeli, naváděla jsem, kudy má jet. Byl docela mimo, při zjištění, že jedeme zpátky do mé vesnice, kde se silnice mění na polní cestu, proto nechal auto u jednoho domu, kde končila silnice. Teď před námi byl asi kilometr cesty lesem. Beze slova jsem ho vedla mě už známou cestou. On to tu také musel znát, jelikož kolem byla pole, na která jezdil. I když jsem ho vedla ruku v ruce lesem, nic nenamítal. Asi ode mě nečekal pozvání do nějaké restaurace.

"Jsme tady." Vydechla jsem a prohlížela jsem si okolí, jako kdybych tu byla poprvé. Voněly tu květiny i les, nemluvě o bzučení cvrčků. Ocitly jsme se na ohromné louce, která byla ohraničená lesem a z druhé strany nedalekým hradem. Milovala jsem to tu. Byla to nedotčená část přírody a já jsem se tu ztrácela, jako kdybych sem patřila. Pohlédla jsem na Marcuse, ten se otáčel dokola, zkoumajíc krásy tohoto místa. Všímal si úplně všeho, od květin po hrad. Musela jsem se usmát, byl to nádherný pocit ho vidět šťastného. 

"To je nádherný.." Vydechl tak potichu, že jsem ho sotva slyšela, jako kdyby se bál, že svým hlasitějším tónem hlasu naruší harmonii tohoto místa. Ani si nevšiml, že jsem mezitím rozložila deku na místo, které by pokrylo co nejmenší počet květin, a nasměrovala ji tak, aby bylo vidět na nebe vedle hradu, zdaleka ještě neviděl všechno. Na deku jsem požila tašku s jídlem a pitím, nakonec jsem došla k Marcusovi. 

"Támhle je tvůj strom." Pokývl hlavou k místu kde se skutečně nacházel můj strom. Právě z jeho výhledu jsem uviděla tuto nedotčenou, krásnou oblast. Od té doby jsem občas chodím relaxovat, pokud možno bez mých fenek. Pokaždé jsem tu bývala sama, nikomu jsem o tomhle místě neřekla, až do teď. Přišlo mi to jako vhodná příležitost, ukázat to Marcusovi.

"Říkám tomu "freedom meadow -  svobodná louka," protože to je jediný nedotčený místo všude kolem, je tu tolik živočichů a květin.. Nikdo by mi nevěřil, jak je to tu krásné, dokud by to sám neviděl." Nemohla jsem se nabažit pohledu na čmeláka, který právě přisedával na sedmikrásku. Marcus se na mě otočil a měl v očích slzy. Potlačila jsem nutkání mu je ihned setřít a obejmout ho. Místo toho jsem k němu přišla a stiskla mu ruku. 

"Je to neuvěřitelný, když si vezmeš že přírodu devastujem, a ona přesto vypadá na některých místech takhle, a přijme tě k sobě." Zavrtěl hlavou a podíval se na mě. Já jsem mu konečně neposedné slzy setřela a vedla jsem ho směrem k dece, na kterou jsme si do objetí sedli. Kolem nás proletěl bělásek, jako kdyby se nás nebál. Nikdy mě příroda nezačne více překvapovat. 

"A to jsi ještě neviděl to nejlepší." Natáhla jsem se pro tašku a podala jsem mu jeden toast, ten druhý jsem si nechala pro sebe. On se jen zakousl do toastu a já ho napodobila. Snědl všechny tři a na mě zbyl jen jeden. Nevadilo mi to, byla jsem ráda, že mu to chutná. Nikdy jsem neuměla moc dobře vařit, ovládala jsem jen pár základních jídel na kterých se nedalo nic zkazit. Ale toasty mi každý chválil, na základní škole jsem si je každý den dělala k obědu, jelikož nebyl v okolí obchod s potravinami a jídelna moc dobře nevařila.

Marcus dojedl přesně ve chvíli, kdy se začalo postupně ztmívat. Natáhla jsem se pro další deku, jelikož byla docela zima.

Po setmění začalo zapadat slunce. Čím větší byla tma, tím oranžovější bylo a klesalo níž a níž. Právě se nacházelo za hradem, který díky tomu měl černou siluetu. Bylo to kouzelné. Kdybych tuto fotku neměla v mobilu nejméně desetkrát, vyfotila bych to ihned znova. Někdy jsem to chtěla i namalovat, ale kreslení mi nikdy moc nešlo, nechtěla jsem tuto krásu kazit nějakou čmáranicí.

"To.. je.." Neměl slov a zíral na několik vyčnívajících zbytků paprsků slunce, jak jemně prosvítají za hradem.
Nenápadně jsem se k němu přesunula, abych byla k němu co nejblíž to šlo.

"Nádherný." Doplnila jsem, opírajíc si hlavu o jeho rameno. Odevzdaně se díval na slunce, jako kdyby v něm někoho hledal. Párkrát jsem odtrhla pohled od západu slunce a podívala jsem se na Marcuse. Jeho hnědé oči byly lesklé, možná že v nich byly i slzy, nebo za to mohlo i slunce.

"Myslíš že tam je?" Nepřítomně hleděl na slunce, které už nyní oblizovalo lesy kolem hradu. Stiskla jsem jeho ruku, ve snaze přerušit jeho smutek a zachytit ho v realitě, aby znovu nepropadl minulosti.

"Našel klid a dává na tebe pozor, ve dne jako slunce a v noci jako měsíc. Jednou se spolu zase setkáte, ale teď ten čas ještě nenastal. Chtěl, abys žil naplno, za vás oba." Nemohla jsem vyslovit jméno, jež mi zůstalo v krku jako knedlík. Rozmrkala jsem slzy a všimla jsem si Marcuse, jak odtrhl podled ze západu slunce, které nyní už nebylo vůbec vidět.

"Máš pravdu, tohle by nechtěl." Naposledy se podíval směrem ke slunci, které nebylo vidět a pohledem vyhledal měsíc. Přísahala bych, že se usmál. Byl to šťastný úsměv, který patřil jen jeho bratrovi.