Gwendoline

4

Cestou domů jsem několikrát volala Ryanovi, ani jednou mi hovor nezvedl. Měl vypnutý mobil, i vzkaz jsem nahrála. Nevěděla jsem kde je, tak moc jsem se o něj bála. Prvně v životě jsem nevěděla co mám dělat. Člověk který pro mě tolik znamenal mi lhal, a teď jsem se mu nemohla dovolat. Jeho mamka má do sedmi večer práci, pokud mi nelhal i v tomhle. Cítila jsem narůstající paniku a úzkost stahující můj hrudník.
Znovu jsem vytočila jeho číslo, nyní už po desáté.
Volané číslo je nedostupné nebo vypnuté...Ozvalo se z mobilu. Rozklepala se mi ruka, jestli jeho otec měl soud a on mi o tom neřekl. A jel tam sám. Úplně sám. Bez matky, jelikož byla v práci.
Jeho otec byl pět let ve vězení, dostal doživotní trest, protože byl obviněn z dvou vražd. Přejel mi mráz po zádech, při vzpomínkách na ten den, kdy toho byly plné noviny, internet a dokonce i televize. Všichni o tom věděli. Nikdo nevěděl proč to udělal, byl to fajn chlap, který miloval svou rodinu a věnoval se jí. Navíc měl i slušnou práci ve státní sféře, nikdy se u něj neprojevila agresivita nebo alkoholismus či drogy. Byl to ukázkový otec. Když jsem byla menší, záviděla jsem Ryanovi jeho rodinu. Nejhorší bylo to, že jsem jeho otce znala osobně. Když ho zatýkali, nekladl žádný odpor a do vazby šel téměř dobrovolně bez žádné potyčky. U prvního soudu se prý přiznal, i tak dostal doživotí. Ryanova matka - Laura, tomu nemohla uvěřit. Dva roky chodila k psychologovi, nakonec se z toho dostala. Nejhorší to měla snad Ryanova mladší sestra - Lilly - sice jí bylo patnáct let, ale otce měla prý raději více než matku. Když otce odváděli, uzavřela se do sebe, a nikdy už o něm nepromluvila. S Ryanem jsme se schodli, že bude lepší když bude jeho otec do konce života ve vězení.

Vytočila jsem číslo Lilly, která mi hovor téměř ihned zvedla. S úlevou jsem vydechla a odemkla jsem branku od našeho pozemku.
,,Linn, co se děje?" Pozdravila mě Lilly, někdy jsem zapomínala, že je skoro o tři roky mladší než já. Několikrát už jsme spolu byly ve městě na nákupech, v Lilly jsem našla svou mladší verzi. Byla to dívka, která si jako dítě prožila peklo, přesto byla snílek.
,,Nevíš kde je Ryan? Nezvedá mi mobil." Nechtěla jsem říkat nic o soudu, nemohla jsem to říct před ní, pochybuji že to řekl i Ryan. Opět se mi rozbušilo srdce, ale protože doma nikdo nebyl, byla to jistá úleva. Ovšem jsem věděla, že se má každou chvíli vracet mamka z práce, cestou domů vyzvedne i brášku.
,,Viděla jsem ho ráno, říkal že jede do práce a že se tam možná zdrží dýl." Odpověděla mi, neměla sebemenší  tušení kam se její bratr  doopravdy poděl. Takže jsem nebyla jediná, kdo nic neví. Takhle jsem to nemohla nechat.
,,Přijedu za tebou, přivezu čokoládu a pustíme si nějakej film, co ty na to?" Navrhla jsem, musela jsem se nějak zaměstnat. Cesta na kole mi trvala přibližně patnáct minut. Doma to nějak potom  vysvětlím.
,,Opravdu? To by bylo fajn, mezitím zapnu televizi!" Nadšeně mi odvětila Lilly, alespoň nebude v tom domě sama.
Rozloučila jsem se s ní, popadla jsem vak, do něj jsem hodila čokoládu, jak jsem slíbila, nakonec jsem tam raději hodila i peněženku, mobil a klíče s mikinou. Pro jistotu jsem si do školního batohu nachystala věci na další den. Napsala jsem mamce sms a mohla jsem vyrazit.

Jela jsem lesem s nadějí, že tu potkám Ryana, ale ten nikde nebyl. Proto jsem dorazila k jejich domu poněkud smutná.

Ani jsem se nenadála a seděli jsme si Lilly v jejich obývacím pokoji  a koukali  na film, nechala jsem ji, aby ho tentokrát vybrala ona. Tak jsme koukali na Velkého Gatsbyho, ten film byl můj nejoblíbenější, znala jsem ho nazpaměť, přesto mě nikdy neomrzel a pokaždé jsem u něj brečela. Nevím jestli ho Lilly vybrala schválně nebo ne.

Nenápadně jsem pozorovala Lilly, skoro pokaždé jsem to tajně dělala, jelikož podobnost mezi ní a Ryanem byla opravdu velká. Měli stejný odstín vlasů, až na to že Lilly je měla zapletené do dvou copánků sahajících až po pas. Nemluvě o jejich  naprosto identických očích. Kdybych neznala jejich věk, připadali by mi jako dvojčata.

V půlce filmu jsem si odskočila na záchod, tento dům jsem znala stejně dobře jako ten náš, byla jsem tu již tolikrát.

Zničeho nic se otevřely vchodové dveře a v nich stál Ryan. Měl na sobě černou mikinu a černé rifle, působil unaveně, přísahala bych že se v jeho očích leskly slzy. Ihned je však zahnal, když ho běžela obejnout jeho sestra.

Poté vyšel nahoru do pokoje, dala jsem si s příchodem za ním na čas. Jelikož o mě ještě nevěděl. Otevřela jsem potichu dveře, Ryan seděl na posteli, měl hlavu mezi rukama a snažil se uklidit. Zavřela jsem za sebou dveře, ani nezvedl hlavu, jen tam tak dál seděl. Přišla jsem k němu, sedla si  na postel, a obejmula jsem ho. Nevěděla jsem co se stalo, ale znala jsem ho natolik dobře, že mi to nakonec řekne sám. Seděli jsme takhle hodnou chvíli, dokud se ode mě neodtáhl se slzami v očích, bylo to poprvé, co jsem ho viděla brečet.
,,Linn.. já.." Zakroutil hlavou a začal se celý klepat, nikdy jsem ho neviděla takto na dně. Rvalo mi to srdce, takto jsem ho už nechtěla nikdy vidět.
,,Kde jsi byl?" Zmohla jsem se jen na tuto krátkou větu, nechtěla jsem aby mě zradil hlas. On jen opět zakroutil hlavou a tentokrát obejmul on mě, jako by se mě snažil zachytit, když padal do velké temnoty ze které nebylo úniku.

,,Chtějí ho propustit na svobodu, a kdyby se to dozvěděla mamka nebo Lilly.." Zesílil intenzitu objetí ještě víc, cítila jsem, že mám mokrou tvář, nyní už opravdu brečel.
Ty slova pro mě byly jako rána pěstí do břicha. Kdyby jeho otce propustili, tak se všechno změní, Laura by ho znova nepřijala do rodiny, Lilly by se psychicky zhroutila. Nemluvě o Ryanovi, nic z tohohle jsem si nedokázala představit.

Odtáhla jsem se od něj a zadívala jsem se mu do očí, které mě vábily svou krásnou zelenou barvou.
,,Na svobodu se nedostane, to nedovolím a udělám všechno proto, aby v tý díře zůstal do konce života. Náš rodinný přítel je právník, on už bude vědět, co s tím." Stiskla jsem jeho ruku, abych svá slova potvrdila. Každé z nich bylo myšleno naprosto vážně.

Celý zbytek dne jsme zůstali v jeho pokoji, kde mi vyprávěl jak probíhal soud, a taky proč o tom řekl jen Marcusovi.

Byla jsem strašně unavená, tak jsem si lehla na postel, na které jsme do teď seděli. Ryan si lehl vedle mě, přitom mě stále objímal. Nevypadali jsme jako nejlepší přátelé, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. On mě potřeboval a  já pro něj udělám cokoliv.