Gwendoline

6

Nevím, jak jsem tam dlouho takhle ležela, ale vím že mě mamka šetrně pohladila po zádech, to mě probudilo - musela jsem usnout. Beze slov jsem se s námahou zvedla a odešla do svého pokoje, oči jsem měla zalepené, ústa neschopná slova a stále jsem cítila tu tíhu v hrudníku, nemluvě o zimě a strachu, která ovládla mé tělo. 

Lehla jsem si do postele a zírala do stropu nad sebou. Neměla jsem sílu zvednout mobil, který vyzváněl, jako kdyby hořelo, nechala jsem ho prostě ležet na zemi vedle postele. I přes peřinu, kterou jsem byla přikrytá, jsem se klepala. Byla jsem na dně, on mě dostal na dno. Přísahala bych, že se určitě usmívá. Nenáviděl mě, už dvanáct let. Bylo mi pět, když jsme se k němu s mamkou nastěhovali, ona věděla, že mezi sebou máme neshody a že místy hádáme. Jenže se to poslední dobou zhoršovalo a já neměla sílu, abych jí to řekla. Nemohla jsem, ta představa, že by nás živila jen ona, nebyla reálná, nezvládla by to. Když s ním byla šťastná, byla jsem ochotná to přetrpět. Zasloužila si to. 

Další den jsem nevstala z postele, ani když mi zvonil budík, abych vstávala a šla na autobus a poté do školy. Vypnula jsem si mobil, abych ten šílený zvuk nemusela už poslouchat. Mamka se zastavila u mě v pokoji s čajem v ruce. Myslela si, že jsem nemocná. Jenže já nebyla, ne tak jak si ona myslela. Poté odjeli všichni do práce a já zůstala v tom velkém domě sama. Čaje jsem se ani nedotkla, to samé jídla. Neměla jsem hlad ani chuť k jídlu. V noci jsem nemohla ani pořádně usnout, pořád jsem se převalovala, nakonec jsem spánek vzdala. 

Když můj močový měchýř začal protestovat, odhodlala jsem se zvednout na nohy a s nejistými kroky jsem došla do koupelny, kde jsem se rovnou i osprchovala. Každý krok mě stál neskutečné úsilí, připadalo mi, jako by mě mé vlastní tělo přestalo poslouchat. A mě to bylo jedno. Bylo mi všechno ukradené. Ignorovala jsem štěkot fenek, žadonící o mojí přítomnost, stejně tak jsem necítila teplou vodu, která mi spadala na kůži během sprchování. 

Celý zbytek týdne jsem zůstala v posteli, mamce jsem řekla, že mi není dobře a ona jen zavolala do školy, aby o tom věděli. Celý týden jsem byla ve většině případech skoro sama doma, dříve jsem nesnášela samotu, ale nyní mi to bylo jedno. 

Jednoho rána jsem se zvedla z postele a šla jsem si vyčistit zuby, ale to co jsem spatřila v zrcadle mě docela vyděsilo. Měla jsem rozcuchané vlasy bez jejich obvyklého lesku, mé oči byly unavené a tmavší, nemluvě o kruzích pod nimi. Během tohoto týdne jsem naspala sotva pár hodin. Nejvíce mě zarazilo mé tělo, všimla jsem si toho až po chvíli, měla jsem vystouplejší kosti, než předtím. Velice jsem za ten týden zhubla. 

Bez nálady jsem vyšla ven, fenky nadšeně vrtěly ocasy, ale já je jen letmo, bezcitně pohladila po hlavě, nasypala jim granule, a poté co se najedli, jsem vyšla směrem na louku společně s nimi na voďákách. Jelikož nebyly týden venku, tak tahali a moc neposlouchali, a já měla potíž je udržet. Mé tělo bylo slabší, proto když se Rose rozeběhla za kočkou, jejíž přítomnost jsem ani nepostřehla, nestihla jsem nijak zareagovat, proto mě táhla za sebou po asfaltu. V tom zmatku jsem nedokázala pustit voďák. Letěla jsem takto několik metrů, dokud se Rose konečně zastavila. Neměla jsem jí to za zlé, necítila jsem pocit viny ani zlost. Vnímala jsem jen krev na mých kolenou, dlaních a loktech. Bolelo to, ale přešla jsem to bez povšimnutí. Proto jsem fenky pustila na volno a pokračovala jsem v procházce na louku. 

Opět jsem si sedla na pařez a prohlédla jsem si své zranění, kolena to odnesly nejhůře, musela jsem z nich vytáhnout pár kamínků, pekelně to bolelo, ale já jsem se nad tím nepozastavila. Takto jsem si zkontrolovala ostatní rány, nebylo to zlé, jen to trochu krvácelo. Doma si to budu muset vydesinfikovat a obávat. Při chůzi jsem trochu kulhala, ale nijak jinak mě to neomezovalo. 

Pozorovala jsem okolní výhled - krásně zelenou trávu občasně doplněnou nějakou neznámou květinou, na kterou dosedali různobarevní motýli a dokonce i čmeláci. Byl krásný letní den, bez mraku na obloze. Jindy bych se nechala unášet nekonečnou krásou přírody, ale nyní jsem viděla jen prach obyčejnou zelenou louku. Přišlo mi to, jako hrozně dávno, co jsem měla jiný pohled na svět. 

"Tady jsi, nebrala jsi mi týden mobil, tvoje mamka mi řekla že jsi nemocná, co se děje?" Objevil se zničeho nic Ryan a plácal jedno přes druhé. Jindy bych se na něj usmála, ale teď jsem to prostě nedokázala, byla jsem tak prázdná. Nebyla jsem ničím ani nikým. Prostě jsem jen existovala. Neotočila jsem se jeho směrem, ani jsem mu neodpověděla, jen jsem hleděla kolem sebe na fenky běhající po louce přede mnou. Ryan mě obešel, aby mi viděl do obličeje. Ihned se zarazil, když viděl mé potlučené tělo. A mě to bylo jedno, všechno mi bylo jedno. Ptal se mě na tolik otázek, a já nebyla schopna mu na žádnou odpovědět, jelikož jsem zapomněla jak se mluví, nevěděla jsem to.  Nevěděla jsem už nic. 

Zvedla jsem se jako tělo bez duše, vypadala jsem jako chodící mrtvola, fenky ke mě přiběhly, já jsem si je připnula na voďáky a odešla jsem směrem domů. Kulhala jsem a šla pomalu, bylo mi to jedno, i přes tu bolest. Ryan tam jen stál a pozoroval mě. Ani jednou jsem se za ním neohlédla. Jako kdybych ho nikdy neznala. Jako kdybych neznala sebe. Kdo vlastně jsem?