Gwendoline

13

Vrata do zahrady byla otevřená, abychom mohli bez zastavování vjet na dvůr. Prarodiče neměli bránu na ovládání, ale na klasické ruční otevírání. Prý jim to vyhovovalo více a nechtěli další moderní vymoženost. Když jsem vystoupila, začal se kolem mě motat sedmiletý bígl jménem Phillip. Babička si ho odvezla, jako štěně z trhů ve vedlejším městě, ten den jsem tam byla s ní. Částečně jsem ji přemlouvala, aby si ho koupila. Nakonec  jsem ji přemluvila. Dědovi to kupodivu nevadilo a byl rád za nového hlídače. Phillip byl první pes v mém životě, fenky mamka pořídila několik let po něm.

Phillip nadšeně kolem mě poskakoval, musela jsem se sehnout, aby mě neporazil. Děda mu dopřával, tudíž nebyl moc hubený. Po chvíli drbání za uchem se uklidnil. Prohlédla jsem si zahradu před sebou, která se nezměnila během toho půlroku co jsem tu nebyla. Jednalo se o obdélníkovou parcelu, na niž byly vysázené ovocné stromy do dvou řad v pravidelných rozestupech. Byla tu hrušeň, jabloň, třešeň, ořešák a ke konci by se tu našel třeba keřík rakytníku či rybízu. Na pravé straně zahrady, měli oplocený výběh slepice, co si pamatuji, tak jich babička měla osm  společně s jedním kohoutem. Odjakživa byly navyklé na lidi, dokonce se i kohout nechal pohladit. Naproti slepicím se nacházela dřevěná pergola, kterou děda postavil před pár lety, dokonce mu nikdo nepomáhal a postavil ji zcela sám. Odjakživa byl zručný a šikovný, nedovedl sedět na zadku, musel furt něco dělat. Možná proto v jeho sedmdesáti letech neměl žádný velký zdravotní problém. Pergola byla dost velká na to, aby se do ní vešlo auto, když by bylo potřeba. Nyní se tam nacházelo pár skříní s šuplíky, kde měl děda pár kusů nářadí a různých šroubků, přes léto byla využívána, jako menší dílna. Vedle skříní se nacházely čtyři plastové židle a stolek na kávu. Nesmělo tu chybět menší rádio, které si babička ráda zapínala, když pracovala venku na zahradě. 

Mé pozorování zahrady přerušilo známé zařehtání. Rychle jsem se postavila na nohy, padesát metrů přede mnou se nacházela oplocená louka, na které stál Baron - českomoravský chladnokrevník zbarvení ryzák s bílou hřívou a ocasem. Byl skoro osmnáct let starý, slavili jsme narozeniny ve stejný den. Děda s babičkou mi ho koupili, když jsem se narodila, prý aby na mě vždy měl kdo dávat pozor, když oni nebudou moct. Abych nebyla sama. Baron měl průkaz původu, už v té době musel být extrémně drahý. Na internetu jsem prohlížela různé inzeráty, kde koně tohoto plemena s papíry měli ohromnou cenu. Nemluvě o tom, že Baron měl otce mistra republiky z roku 1998 v tahu těžkých břemen. Baronův otec už nežije a je velice dávno, ale i tak se našlo hodně nadšených chovatelů, kteří se nabízeli, že by Barona odkoupili. Děda je pokaždé odmítl. Ve smlouvě jsem byla jako majitel uvedená já, jelikož jsme ho neměli kde ustájit, tak si ho prarodiče nechali u sebe. Nevím, kam bych ho doma nacpala, i když mi chyběl tak se měl lépe tady.

Rozeběhla jsem se k němu, tolik jsem toužila dotknout se jeho hřívy. Padesáti metrovou vzdálenost jsem překonala rychlostí blesku. Dokonce se mi povedlo u toho nezakopnout. Podlezla jsem pásku značící louku, jež byla Baronovým výběhem. Louka měla dobré dva hektary, proto nebyla potřeba žádná jízdárna nebo kruhová jízdárna. Většinou jsem pásku nechala sundávala, Baron se procházel po zahradě mezi stromy, nikdy nic nezničil nebo nesežral, proto ho tak prarodiče občas i nechávali chodit po této zahradě. Baron stál naproti mě a vyčkával, přišla jsem k němu se slzami v očích a objala jsem ho kolem mocného krku. Uběhlo půl roku, co jsem ho takto držela. Nechala jsem slzy téct po tvářích, když jsem opět cítila tu známou vůni sena a jeho samotného. Má hlava končila v rovině jeho zad. Hlavu mi přitiskl na pravé rameno, tím si mě ještě víc nalepil na sebe. Byla jsem namáčknutá na jeho ohromné hrudi plné svalů. Přejížděla jsem mu rukama po ohromném krku, prsty zamotajíc do jeho hebké, světlé hřívy. Neubránila jsem se hlasitému vzlyknutí, když mě ožužlával rameno, jindy bych ho odehnala, ale takovou dobu jsem ho neviděla, že jsem ho nechala. Nohy jsem měla u jeho předních kopyt, které byly větší než mé dlaně, nemluvě o podkovách, které na nich měl. Nešlápl by mi na nohu, natolik jsem mu důvěřovala a on mě. Mohla jsem si i pod něj lehnout, a nic by mi neudělal. Tolik důvěry jsme si za sedmnáct let vypěstovali, a také nadále vypěstujeme. Patřili jsme k sobě. Našli se lidé, kteří nám naši důvěru a oddanost nevěřili, a když ji spatřili, neměli slov.