The Hunger Games: Finnick

1

,,Zlato, vstávej, dnes je sklizeň," matka mi třásla s ramenem abych se vzbudil a smutně se usmívala. 
,,Kolik je?" promníval jsem si oči a sedl jsem si, až ze mě přikrývka sklouzla. 
,,Přesně osm hodin. Musíš se obléct a nasnídat, v deset je sklizeň,musíme tam být včas," oznamuje mi matka a odchází.
Rozhlížel jsem se a na skříni jsem si všiml pověšených černých kalhot a lehké bílé košile. Oblékal jsem si to, beru  si k tomu své nejlepší boty a vycházím z pokoje. 
V kuchyni už voní lívance a otcova káva. Dnes si ale nečte noviny s novinkami čtvrého kraje. Sedí na židli jako přikovaný a jen zírá před sebe. Raději se na nic neptám a se staženým žaludkem si sedám ke stolu. Nemám hlad, ale přece jenom je to asi mé poslední jídlo od mámy. Doufám, že mě nevyberou.
Matka přede mě postaví talíř s voňavými a chutnými lívanci a do hrnku mi nalévá čaj. 
Se staženým hrdlem do sebe házím lívance a upíjím čaj. Nikdo nic neříká, akorát slyším, jak tikají hodiny. 
Když už to mám v sobě, stoupám si a bez jediného slova jdu du koupelny si vyčistit zuby. Na kartáček si dávám pastu a kartáček si strkám do pusy. Krouživýmy pohyby si čistím zuby a nakonec vyplivnu pastu a vypláchnu pusu. Vlasy si nechávám rozcuchané a vracím se zpět do kuchyně, kde si rodiče něco špitají. Neslyším je a tak se ptám, o čem se baví. ,,Ale... o ničem. Nechceš ještě lívanec, Finnicku?" snaží se to matka zamluvit a nervózně se usmívá. Ale já vím, že lže. Nic neříkám a sedám si ke stolu.
,,Asi bychom už měli jít na tu sklizeň," řekne prostě otec, vstává od stolu a odchází do ložnice.
Matka se postaví a jde umývat nádobí.
Sedám si ke stolu a koukám z okna.
Otec se vrací a do ložnice odchází matka. Pozorně si otce prohlížím. Má na sobě skoro to co já. Také má na sobě bílou košili a černé kalhoty, ale doplňuje mu to kravata s rybama.
Jak je známo, náš kraj je vyhlášený rybařením. Už od mala se brodím ve vodách a chytám ryby. Aby Kapitolané a další luxusní kraje mohli jíst.
Teď už se vrací i matka a také jí sjíždím pohledem.
Má na sobě modré šaty v odstínu indigo a jsou po kolena. Své krásné dlouhé hnědé vlasy si svázala do drdolu, který jí moc sluší.
Už je půl desáté a tak mlčky vyrážíme na náměstí.
Rozděluji se od rodičů a stoupám si do řady za spousty kluků.
Někdo mi poklepal na rameno a já se otáčím. Je to můj kamarád Marvel.
,,Zdar, Finnicku," říká a usmívá se od ucha k uchu. Upřímně, nechápu, jak se může smát, když je sklizeň.
,,Ahoj."
Víc si toho říct už nestihneme, jsem už totiž nařadě.
,,Jméno?" ptá se nesympatická žena okolo čtyřicítky.
,,Finnick Odair."
Pravděpodobně si všímá mého jména v seznamu a píchá mi do prstu jehlu, obtiskne si mojí kapku krve na papír a namíří na to nějakým přístrojem. Ten spokojeně pípne a žena mi říká: ,,Běž si stoupnout do řady."
Poslechnu jí a jdu. Teď je na řadě Marvel.
Ty jehli jsou pěkně nehygienické. Doufám, že nechytím nějaký vir. To by mi ještě tak scházelo.
Stojím v řadě a očima hledám Annie Crestu, mojí nejlepší kamarádku. Nebojím se přiznat, že se mi líbí.
Nikde jí nevidím, ale už přichází kapitolská průvodkyně Hrami a všichni jí věnují pozornost.
,,Vítejte na 65. Hladových hrách. Letošními hrami vás budu provázet já. Než ale vylosuju nové splátce, pustíme si film jak to všechno začalo, dovezla jsem ho až z dalekého Kapitolu," usmívá se průvodkyně letošními hrami. Je to klasická Kapitolanka. Má na sobě zelený třpitivý padnoucí kostýmek, vyblitou zelenou paruku s třpytkama a posázenou smaragdy.
Otáčí svou pozornost na obrazovku a všichni jí napodobují.
Ten film je z dob války, jak nás Kapitol zachránil a jsme mu moc vděční. Pak se mluví o vzniku Hladových her, o tom co znamenají, proč byly vytvořeny a tak. A všechno jsou to keci. Kapitol nezachránil nic a tím, že nás budou zabíjet tímto způsobem si poslušnost možná zaříděj, ale i tak ho všichni budou nenávidět.
Film konečně skončil a ta ženská se na nás zase otáčí. ,,A nyní..." usmívá se a přechází k osudí.
,,Prvně dámy," stále se usmívá a hrabe do osudí dívek.
Vytahuje přeložený papírek a pak ho rozevírá. Chvíli nic neříká a pak řekne: ,,Camillie Stiellová."
Lidé pátrají v davu, kdo by to mohl být. Také se rozhlížím a pak si všimnu brunetky, která stoupá po schodech. Víc jak 16 jí nebude.
Průvodkyně Hrami nyní přechází k osudí s chlapeckými jmény.
Opět tam šátrá rukou a vrací se ke Camillii.
Otevírá ho a přečte jméno: ,,Finnick Odair."
Jakmile to řekne uvědomím si, že jsem v háji. Stal se ze mě splátce v Hladových hrách.
Ani si to neuvědomuju a už stoupám po schodech nahoru.
,,Potlesk pro nové splátce do 65. Hladových her!" řekne do mikrofonu Kapitolanka a vzápětí nás odvádí do soudní budovy.
Odvádí nás do nějaké místnosti, já i Camillie máme svou místnost.
Jakmile vcházím, dveře se za mnou zaklapnou. Rozhlížím se okolo. Jsou tu sedačky z tmavého dřeva pokryté sametem. Zdi jsou tmavé a místnost působí ponuře.
Na jednu z nich si sedám a vzápětí přichází Annie a Marvel.
,,2 minuty," říká mírotvorce a zavírá za nimi dveře.
,,Finnicku!" vykřikne Annie a vrhá se mi kolem krku. ,,Vrať se, prosím!" vzlyká mi do ramene.
,,Udělám všechno pro to, abych se vrátil." svírám ji v objetí. Nos mám ponořený v Anniených zrzavých vlasech.
Pouštím jí a jde ke mně Marvel. ,,Jak řekla Annie, vrať se, brácho. Tobě nebude dělat problém jim nakopat prdel. Dám na Annie pozor, navíc s tou tvojí hezoučkou tvářičkou si získáš tolik sponzorů, že tě umřít nenechaj," říká s úsměvem Marvel a plácáme se po zádech.
,,Jsem prostě neodolatelný," usmívám se sarkasticky, ale vůbec to tak necítím.
,,Finnicku,..." začíná Annie.
,,Jo?" obracím se k ní.
,,Chci ti něco dát. Nechali jsme to s Marvelem udělat už před dvěma lety, kdy jsi byl poprvé v losování. Na." zvedá mi ruku a na prsteníček mi navléká zlatý prsten s vytesanou modrou rybkou.
,,To muselo stát majlant," říkám a prohlížím si prsten.
Oba dva jen pokrčí rameny.
Otevírají se dveře a v nich je hlava mírotvorce. ,,Čas vám vypršel," říká a kouká na Annie s Marvelem nepříjemně.
,,Finnicku..." rovzlyká se Annie. ,,Vyhraj to!" zakříčí spolu s Marvelem a odchází.
Dveře se s tichým klapnutím zavřeli a já se ocitám sám. Sedám si na  sedačku a čekám.
Zachvíli se dveře znovu otevírají a vtrhnou sem rodiče.
,,Finnicku," vykřikla matka zděšeně a objímá mě. Už mě to štve. To je samý Finnickusem, Finnickutam... ať mi říkají třeba hejty!
Pozorně si matku prohlížím. Na tváři má cestičky od slz.
,,Vyhraješ to, já to vím! Vrátíš se domů.
,,Jasně, že vrátim," usmívám se a nahazuju neodolatelný úsměv, z kterého by každá holka šla do kolen.
Matka mě pouští a jde ke mě otec. Nic neříká a jen mě poplácá po rameni.
,,Čekáme tu na tebe," řekne pak jen a vrací se k matce.
Dovnitř zase nakoukne mírotvorce a říká to samé, jako předtím Annie a Marvelovi.
Matka se zase rozpláče a s otcem odchází.
Do místnosti vejde ta průvodkyně a pokyne mi, abych jí následoval. Za posledním vítězem z našeho kraje jde Camillie a kouká do země. Nikdo nic neříká, ani ta Kapitolanka.
,,Kolik ti je?" ptám se Camillie, abych nějak navázal konverzaci.
,,16," odpovídá s nezájmem.
,,Mně 14," nahazuju svuj umři-blahem úsměv.
,,Bezva," zamumlá. Asi se moc kamarádíčkovat nechce. Stejně je na mě moc stará.
V tichosti docházíme na nádraží.
Okolo stojí lidé z našeho kraje. Přejou nám štěstí a my nastupujeme do vlaku.