The Hunger Games: Finnick

LET THE 65. HUNGER GAMES BEGIN

Večer jsem chvíli ještě strávil ve společnosti mých mentorů, stylistů a Fiony. A také Camillie. Nejvíce však mluvila Fiona s Vanillou, takže Camillie ani neměla šanci něco moc říct. Asi málokdo by byl řekl, že zítra jdeme do arény. 
Probouzím se ze své noční můry. Všude okolo byla voda. Nic než voda. Žádný ostrov, nic, pouze jedna ubohá loďka pro každého splátce a voda. Posazuji se na posteli a zjišťuji, že za chvíli budu muset vstávat. 
Na dveře se ozve klepání a dovnitř vstoupí Fiona ve svém klasickém kostýmku a zlaté paruce. 
,,Ach výborně. Už seš vzhůru." usmívá se s úlevou. Kdo by mě taky chtěl budit. Hlavně mě nerada budí, protože minule jsem po ní hodil polštář. Udělala z toho hrozné drama. A musel jsem se jí omluvit, na což jsem alergický a nikdy nepřiznám svojí vinu, i když moje třeba je. 
,,Dobré ráno." říkám nakvašeně. To je druhá věc, kterou nesnáším. Když někdo vtrhne do mého pokoje, začně mě buzerovat a ani mi nepopřeje dobré ráno. 
,,Jo, dobré. Vstávej, za hodinu už budeš stát v aréně." zatřepe perfektně nalakovaným prstem a odchází. 
Povzdychnu si a jdu si pro oblečení, které mám nachystané na skříni od nějakého avoxe. Je tam černé triško s krátkým rukávem, černé kalhoty stylu plavky - aha, takže tam bude voda - a černé kožené boty. Bože, kam nás to pošlou? V rychlosti se oblékám, v koupelně si ještě víc rozcuchám vlasy a vyčistím si zuby. Je to na dlouhou dobu naposled, pokud tam teda neumřu. Ještě hážu fešný úsměv na svůj odraz v zrcadle a pak se teprve odvážím odejít. 
Jakmile vyjdu ze svého pokoje, vidím u jídelního stolu Camillii, jak už se cpe pořádným kusem slaniny. Má na sobě to samé jako já, až na to, že v dámském provedení. Sedám si ke stolu a na talíř si nandavám palačiny s polevou, i když na ně nemám chuť. Ale je to možná mé poslední jídlo a tak si ho chci náležitě užít. Do šálku si nalévám čaj a zakusuji se do té dobroty. Všichni jíme mlčky, ani Fiona nekonverzuje. Spíš se mi zdá hodně zamlklá a možná na ní vidím i smutek? 
Jakmile jsme všichni po jídle, odcházíme k výtahům. 
Fiona k nám přichází a každého z nás sevře v pevném objetí. ,,Vyhrajte to jeden z vás, prosím." zamumlá mi do ramena a pak obímá Camillii. Nejspíš jí do ramena mumlá to samé, co mně. Camillie se na mě usměje tím svým čarodějnickým úsměvem, jasně říkajícím: "Vyhraju já a ne ty." 
Já jí dám pořádně zabrat. Společně nastupujeme do výtahu a Cory s Marion nám přejí hodně štěstí. Mags Camillii propaluje nebezpečným pohledem. Mags mám rád. Za to, jaká je. A za to, jak se ke mně chová. A za to, že nesnáší Camillii. Mají jí rádi jenom cvoci - například Marion a Cory. Asi jim z té arény jeblo. 
Vystupujeme z výtahu a tady se se všema loučíme. Kromě nás a našich mentorů tam nikdo není. Ostatní kraje nepočítám. Cory s Marion nám znovu přejí štěstí a pak mě Mags objímá. ,,Najdi slabé místo Camillie - pak seš o krok blíž k výhře. A ještě něco - nepodceňuj ji. Hodně štěstí. Uvidíme se tady." pošeptá mi, ale já nemám šanci nijak zareagovat, protože se hned ode mě odtrhává a nás s Camillií vedou mírotvorci do vznášedla. Ještě se naposledy ohlížím po našich mentorech. Cory s Marion nám mávají, jako kdyby si byli jistí, že se vrátíme. Nebo spíš já. A Mags se na mě pousměje. Jenom od ní si beru ta slova k srdci. Mě Mags doopravdy vycvičila. 
Sedám si do sedačky a naproti mně posazují Camillii. Přichází ke mně žena v exoskeletu - to je takový ten kosmonautský obleček a vybízí mě, ať jí podám ruku. Něco mi do ní zabodává, pěkně to zabolí, ale bolest hned ustoupí. Krátce mi zasvítí kůže. Právě mám v sobě čip, kterým mě budou mít v aréně stále pod kontrolou. Takže už nezdrhnu. Pokud bych se ho chtěl zbavit, musel bych si uříznout ruku, o to nestojím. Raději vyhraju a nechám si ho bezpečně vyndat. 
Vznášedlo najednou zhasíná a vznáší se ze země do vzduchu. I hned na to se světla se zase rozsvěcují. Všichni jsou ticho a ani nemám představu, jak dlouho letíme. 
Po nějaké neurčité době cítím, že vznášedlo přistává. 
Otevírá se spodek vznášedla a každý splátce s dvěma mírotvorcemi odchází nějakou světlou osvícenou chodbou. 
Otevírají mi dveře a v mé "šatně" na mě čeká Vanilla. Jen se ušklíbám a mířím k ní. ,,Ahoj:" zdraví mě. Já jí zdravím pokývnutím hlavy. Na nic jiného se nezmůžu. Rozhlížím se a všímám si proskleného tubusu s tmavě modrým podstavcem. Tam za chvíli budu stát a pojedu nahoru vstříc smrti. 
,,30 sekund." ozve se z reproduktoru, který je někde pečlivě schovaný. 
Vanilla rychle jde pro koženou bundu a pomáhá mi se do ní obléct. Soudě podle oblečení by tam nemusela být ani zima ani teplo. Něco mezi. A bude tam voda.
,,Doslechla jsem se, že tam bude hodně vody. Dávej na sebe pozor, vím, že umíš plavat, tak si myslím, že máš velkou šanci." obímá mě. 
,,10 sekund." ozve se znova z tajného reproduktoru. Rychle Vanille obejmutí oplácím a po té se statečně  vydávám k tubusu. Sice jí nemám rád, ale udělala mi kostýmy a i trošku díky ní mám větší úspěch. 
Vstupuji do skleněného tubusu, jeohož dveře se za mnou i hned zavírají. 
Vanilla mi zamává a tubus vyjíždí nahoru. Ještě jí chvíli vidím a pak mizí. 
Oslepí mě velká vlna světla a já mžourám do té záře. Chvíli mrkám a pak si mé oči přivykají. Rozhlížím se okolo. Naše podstavce se nachází ve vodě. A přímo před námi je ostrov. Je tam tropická pláž a za ní tropický prales. Jak se prales postupně táhne, mění se v les a tundry až je nakonci hora, kterou pokrývá na vrcholcích sníh. 
Míšenina všeho. Skvělé. Všímám si odpočítávadla u rohu hojnosti. Ještě zbývá 30 sekund. Prohlížím si splátce. Taissa se na mě usmívá a pak také skenuje ostatní pohledem.
10 sekund. 9 sekund. 8 sekund. 7 sekund. 6 sekund. 5 sekund. 4 sekundy. 3 sekundy. 2 sekundy. 1 sekunda. 
Ozve se výstřel z děla - znamení, že Hry začaly. 

Moc vám chci poděkovat za tolik votů u minulé části! Fakt se mi jich během půlnoci hrnulo hodně, hned po vydání, tak děkuju moc. Posunulo mě to k další části. Užijte si jí! ♥