Příběhy ~ = Kuroko no Basket

Здравствуйте

,, Здравствуйте. Opakuje!" začala na nás učitelka ruského jazyka křičet, jelikož ani jeden z nás neměl učebnici.

,, Nenávidím ruštinu!" skřípala zuby moje kamarádka Chiko tak, aby ji ta komunistická fůrie neslyšela, ale aby si mohla ulevit od vzteku.
~ vzala obyčejnou tužku a zlomila ji, zatímco já začala žužlat propisku.

,, Rozumím ti." Po zbytek hodiny jsme čmárali do sešitu a snažili se neusnout. ~ Chiko se to bohužel nepodařilo, usnula.

Po úmorně dlouhém vyučování jsme se konečně dostali pryč ze školy.
,,K čemu nám ta pitomá ruština bude?!" stále soptila.

,,No to netuším. K ničemu." povzdychla jsem si, zatímco Chiko skočila do autobusu, kde se uvelebila.

Začala jsem jí mávat, když autobus s její maličkostí mizel v dáli.

Nasadila jsem svůj obvyklý poker face a vydala se na svou zastávku, kde mi za půl hodiny měl jet autobus.
Posadila jsem se a koukla do mobilu.

,,Привет, сколько часов у тебя?" uslyšela jsem něco, co jsem nikdy neměla slyšet jinde, než ve škole.
Svůj pohled jsem pomalu začala posouvat výše a výše, až nakonec jsem uviděla ten nejkrásnější obličej, který jsem kdy viděla.

Jeho nádherné ledově modré oči byli olemovány jemnými kruhy pod očima, modré vlasy vyčuhovaly z pod čepice a jeho vysoké a vysportované tělo bylo schované za velkým nánosem oblečení.

Zrudla jsem a zazmatkovala ,,Пожалуйста? Č-Č-Часов?"
,,Jak se kurva řekne, že je jedna hodina odpoledne?!" začala jsem špačkovat v češtině a hledala v telefonu překladač. ~ Bezúspěšně.

Uchopila jsem pevně telefon a namířila jo k jeho obličeji tak, aby viděl hodiny.

S lehkým usmáním se na mě podíval a podával mi ruku.
,,Меня зовут Aomine Daiki." s velikým úsměvem čekal, až mu podám ruku.

V ten moment, kdy jsme si podali ruce, se mi kompletně změnil život. ~ Naučila jsem se celkem slušně mluvit Rusky a Aomine se přestěhoval ke své tetě, která bydlí půl hodiny cesty ode mě.