Strážkyně legendy

Úvod

Měsíční paprsky dopadly na spící les a rozzářily shluk stromů v jeho srdci mnoha odstíny stříbra. Jejich korunami proběhl teplý jarní vánek a vrhal tak na okolní les stříbřité odlesky. Stromy byly plné prastaré magie, kterou je kdysi něco nebo někdo naplnil a vytvořil tak stříbrný hájek, který vyzařoval magii do celého lesa už mnoho desetiletí. Nejvíc se ale vyjímal strom, jehož koruna se tyčila nad ostatními jako strážná věž. Kůra i listy měly sametově černou barvu, jen kmen a větve pokrývaly ve spirálách pásy zlatých a stříbrných, neznámých run.

Něco ale bylo špatně. Noční ruch, který tu obyčejně panoval, byl pryč. Nebylo slyšet cvrlikání hmyzu, ani tiché našlapování noční zvěře, dokonce se zdálo, jako by se i vítr utišil. Zničehonic se nebe zatáhlo a runy na kmeni černého stromu, které až do té chvíle slabě světélkovaly, vybledly, až skoro nebyly vidět. Rušivé ticho přerušil klikatý, rudý blesk, který s ohlušující ránou sjel do černé koruny a rozťal kmen stromu ve dví. Z pukliny začala unikat zlověstná, rudošedá mlha, jejíž přítomnost způsobila, že zvířata, která byla poblíž, začala prchat, nebo se vyděšeně choulila ve svých norách. Z mlhy se oddělila část tvořící něco, co by se jen stěží dalo nazývat člověkem, s děsivýma rudýma očima a bez jakýchkoliv rysů.

Tvor se otočil a pokusil se dotknout rozťatého kmene. Zlostně zasyčel, když jeho prsty prošly skrz. Neotočil se, když se za ním mezi stromy objevily lidské postavy. Věděl, kdo jsou: jeho služebníci. Jeho armáda. Dál sledoval kmen stromu a přemýšlel. Neměl téměř žádnou moc, a dokonce ani hmotné tělo. Zatím nebyl čas na pomstu. Ještě ne. Teď musí nashromáždit energii. Otočil se ke svým přisluhovačům, kterých neustále přibývalo, a uviděl v jejich očích svou vlastní nenávist a zlost. V dálce zahřmělo a on se rozhodl. Stačila jediná myšlenka a jeho armáda se otočila a všichni postupně znovu zmizeli ve stínech lesa, aby splnili jeho příkazy.

Když osaměl, zvedl to, co by se dalo považovat za hlavu a pohlédl na temné mraky zakrývající hvězdy. Mezi stromy se vynořily další postavy, ale tentokrát to nebyli lidé. Byly to stíny a přinášely mu zprávy. Tvor sledoval, jak další blesky protínají oblohu a poslouchal, co mu přišly sdělit.

Takže strážkyně téhle doby je dívka. A k tomu ještě mladá a nezkušená. pomyslel si samolibě. Možná dokonce ani ještě neví, kdo je. Pořád je ale mocná. Tentokrát ale vyhraje on - a celá Gaura konečně uvidí, čeho je schopný. Znovu se zablesklo a najednou byl stříbrný hájek prázdný, jen rozťatý kmen a několik stop v měkké půdě naznačovalo, že se tu stalo něco zvláštního. V dálce znovu zahřmělo a na les začaly z těžkých mraků dopadat první kapky deště.

°°°°