Strážkyně legendy

Dvě cesty

Druhého den po poledni se bouře úplně utišila. V městských stájích si Sonia osedlala Vánici – bojácnou mladou klisničku s rudou srstí, a ještě, než vyjela, si zašla do knihovny pro opravenou knihu. Chtěla si ji vzít s sebou, protože to byla její oblíbená legenda. Byla o době, kdy na Gauru dopadlo takové sucho, že skoro všechny rostliny v celé zemi uschly. Dívka jménem Anette se tehdy vydala do země za mořem, odkud údajně přišla i Světlonoška, a přinesla z ní rostliny, které vrátily Gauře život.

Brzy už byla Sonia připravená na cestu a loučila se s rodinou. „Slib mi, že napíšeš hned, jak přijedeš do Seltoru," naléhala na ni matka.

„Slibuju," ujistila ji Sonia přiškrceně. Měla pocit, jako by měla v krku knedlík. Tohle bylo poprvé, co na tak dlouho sama opustí Nelos.

Ještě dlouho poté, co vyjela, se ohlížela, až ji nakonec město i mávající rodina zmizely z dohledu. Před sebou už viděla husté koruny Wilorského lesa. Zhluboka se nadechla a pomalu vjela do stínu stromů.

Vzduch v lese byl oproti jejímu očekávání příjemně chladný a plný jarních vůní. Sonia se rozhlížela a pátrala po nebezpečí, ale nic nezahlédla. Asi po třech hodinách jízdy se zastavila u mělké lesní říčky, která tu tekla těsně podél cesty. Podle zřetelných zbytků ohniště usoudila, že když už tu tábořil někdo jiný, bude bezpečné tady zastavit. Nechala Vánici se pást, opřela se o strom a ponořila si chodidla do vody. Zdálo se jí neuvěřitelné, že tohle klidné místo bylo tím nebezpečným Wilorským lesem, kterého se všichni tak báli.

Po chvíli vytáhla z batohu opravenou knihu a namátkou ji otevřela. Překvapeně vykulila oči. Na stránkách nebyl žádný text a chyběly i nákresy rostlin. Že by si omylem vzala jinou knihu? Ne, desky byly úplně stejné, i název knihy na nich byl. Zalistovala stránkami, ale nenašla ani čárku. Jak se tohle mohlo stát?

Najednou ji někdo chytil za límec a ona se ocitla ve vzduchu.

„Hej, co to...?" vyjekla Sonia, ale zarazila se uprostřed věty, když uviděla, kdo ji drží. Byl to skoro tři metry vysoký muž s šedou kůží v oblečení ze zvířecích kožešin a s notně rozcuchanými vlasy a vousy. On a několik dalších podobně vypadajících lidí se zničehonic objevili na cestě. Sonia ihned poznala, že jsou to divocí lidé a krev jí ztuhla v žilách.

Začali se spolu bavit řečí, která se v něčem podobala gaurštině, ale i tak měla Sonia potíže rozluštit, co říkají.

„Je to ona?" zavrčel ten, co ji držel, a zatřásl s ní tak silně, že se kývala sem a tam jako hadrová panenka. Jiný muž si odfrkl: „Řekl snad Dartmir někomu, jak ta holka vypadá? Prostě ji zabijeme, ať můžeme jít dál." S tím vytasil meč a zamířil k Sonie, která se zmítala jako ryba na háčku.

„Hej!" ozval se od cesty výkřik. „Hned ji pusť!"

Všichni se otočili. O kus dál stál černovlasý chlapec přibližně stejného věku jako Sonia a ve tváři měl směsici strachu a odhodlání.

Divocí lidé se začali smát. „Nebo co, pískle?" zeptala se mohutná žena stojící k chlapci nejblíž a pozvedla svůj kyj. Chlapec, který si nejspíš až teď opravdu uvědomil, co dělá, zvedl ruce na svou obranu, ale dostal takovou ránu do hlavy, že se v bezvědomí svalil na zem. Žena se zlověstným zachechtáním vytasila dýku a sklonila se k chlapci, aby dokončila, co začala. Když to Sonia uviděla, vykřikla a dlaně jí zazářily fialovým světlem jednoho z kouzel, které si procvičovala večer před odjezdem. Překvapené útočníky to zvedlo ze země a všichni, včetně Soniina věznitele, se rozlétli do stran - buďto narazili do stromů, nebo spadli do mělké říčky.