Strážkyně legendy

Opuštěné vejce

Když se druhý den Sonia probudila, cítila se odpočatá a plná síly. I když byla pořád rozrušená a zmatená z předchozího večera, těšila se, že si pořádně prohlédne Seltor. Když sešla do kuchyně, dozvěděla se od Eleny, že v knihovně je nějaká inspekce, a proto se na housenky nebude moct podívat dřív než odpoledne. Sonia tedy vyklouzla z knihovny do jasného, svěžího rána a vydala se prozkoumat město. Cestou se pokoušela vzpomenout si na místa, o kterých jí Noel vyprávěl předchozího dne, ale vybavila si jen některá. Napadlo ji, že ho možná měla vzít s sebou. Z míst, která si pamatovala se jí nejvíc zamlouvala rezervace, ve které žilo hejno vzácných ptáků fesau. Zeptala se tedy na cestu a zamířila k hájku na kraji lesa, kde se rezervace nacházela.

Při vstupu do parku na sobě ucítila hledací kouzlo, které bránilo vnesení čehokoliv škodlivého do rezervace - nejspíš jím byla opatřená brána. Na rozdíl od Wilorského lesa byly stromy v parku mladé, a i když byly vzácné, neměly v sobě magii. Tu a tam zahlédla Sonia záblesk barevného peří nebo uslyšela zapleskání křídel, ale jinak nebyli fesau vidět.

Když se chvíli jen tak procházela, uviděla obrovský strom, jehož vrbě podobná koruna vytvářela zelenou listnatou kopuli. Odhrnula část zelené opony a naskytl se jí dechberoucí pohled.

Do kmene tak tlustého, že by ho nejspíš neobjala ani s celou svojí rodinou, byly vyhloubené desítky děr, ve kterých se nacházela fesauí hnízda. Kolem poletovalo mnoho fesau, z nichž každý měl jinou barvu, a prozpěvovali sice disharmonickou, ale přesto nádhernou píseň. Soniu ten pohled uchvátil. Rychle z batohu vytáhla sešit, který si vzala s sebou, a začala tu úžasnou podívanou kreslit.

Náhle všechno ustalo, ptáci přestali poletovat kolem a byl slyšet jen tichý šelest křídel. Sonia zvedla hlavu od kresby a pohlédla k hnízdům. Zdálo se jí, že slyší tiché ťukání a praskání, ale chvíli se nic viditelného nedělo. A pak se ozvalo zapískání právě vylíhnutého ptáčete. A další a další. Fesau začali znovu poletovat kolem a zpívat novou píseň, která zněla tak vesele a šťastně, že se i Sonia musela usmát.

Po chvíli se vrátila ke kresbě, ale najednou ucítila, že ji něco volá. Bylo to jako tichá prosba, která k ní přicházela odněkud ze spodní části kmene. Rozhlédla se, jestli náhodou někdo nepřišel sledovat fesau a pak zašeptala kouzlo, které se naučila před odjezdem do Seltoru a které jí dovolovalo vidět věci daleko od ní.

Nejdřív si prohlédla několik nižších hnízd, ve kterých dospělí fesau vítali vylíhnutá mláďata. Pak její pohled upoutalo hnízdo posazené ani ne dva metry nad zemí. Zaměřila se na něj a zjistila, že uvnitř není žádný fesau ani vejce. Ale ne, počkat! Jedno tam přece jen bylo, až v zadní části hnízda, zakryté větvičkami a listím. Sonia zrušila kouzlo a chvíli hnízdo pozorovala, ale žádný z poletujících fesau se k němu nepřiblížil.

Postupně všichni ptáci zmizeli ve svých hnízdech, nebo se rozlétli hledat potravu, ale nejspodnější hnízdo bylo pořád prázdné. Sonia se už neudržela a opatrně přešla k hnízdu, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Až na to jedno vejce bylo opravdu úplně prázdné. V náhlém popudu sáhla dovnitř, vejce vytáhla a přitiskla si ho k hrudi. Bylo studené a bez jediné prasklinky, a přece cítila, že ptáče v něm stále žije. Nedokázala se přinutit k tomu, aby ho vrátila zpět do hnízda. Obávala se sice, co by se stalo, kdyby se jeho rodiče vrátili zpátky do hnízda, ale v hloubi srdce věděla, že se to nestane.

Zabalila tedy vejce do mikiny, kterou měla ráno na sobě, a pečlivě ho uložila do batohu. Myšlenky na to, co by se stalo, kdyby ji někdo viděl, jak v podstatě krade vejce jednoho z nejvzácnějších ptáků v Gauře, zaháněla tím, že chovatelé by určitě vejce považovali za mrtvé a odstranili ho. I tak se ale cítila provinile.

Právě, když si dala batoh na záda a chystala se odejít, se venku ozvaly hlasy, listnatá opona se rozhrnula a objevila se skupina zaměstnanců parku. Sonia se kolem nich pokusila projít, ale jeden z nich ji k jejímu překvapení chytil za ruku.

„Hej!" křikl na ni. „Co to má znamenat? Copak nevíš, že během líhnutí je vstup do parku veřejnosti zakázaný?!"

„C-cože je?" zakoktala zmateně Sonia. U brány sice nikdo nestál, ale Sonia usoudila, že je to normální, protože hledací kouzlo by ji mělo v nejhorším případě zastavit.

„Spadla jsi snad ze Země?" nasupil se jiný ošetřovatel. „Při líhnutí fesau je park uzavřený. Jak jsi vůbec dokázala projít zavřenou bránou?"

„Ale ona nebyla zavřená," namítla vystrašeně Sonia. Muž, který ji zadržel, se otočil na drobnou ženu ve skupině za ním a Sonia podle jejího provinilého výrazu usoudila, že měla uzavření brány na starost.

K Soniinu neskonalému překvapení se však mezi nimi zničehonic objevil Noel, který prošel mezi větvemi. Jakmile uviděl Soniu, rychle pochopil, co se stalo a přistoupil k nim blíž.

„Omlouvám se pane Gatsone, ale Sonia včera přijela z Nelosu. Nemohla vědět, jak to tu chodí. Navíc, kdyby chtěla něco udělat s hnízdy, potřebovala by žebřík, nebo umět čarovat, aby se k nim vůbec dostala." Sonia se pro sebe usmála. Kdyby jen věděl. „Jediné hnízdo, ke kterému by se dostala ze země, je to nejnižší, a to je tenhle rok přece neobydlené," dodal Noel a Sonia ztuhla. Jestliže bylo neobydlené, jak...?

„Tak dobře." zavrčel nakonec pan Gatson a pustil ji. „Tentokrát tě nechám jít, ale příště si dej pozor." Naposled se na ni zamračil a odvedl svou skupinu ke hnízdům.

„Sonio," začal Noel, ale ta kolem něj proběhla a zamířila do hlubin parku. Po chvíli seběhla z cesty a skryla se v houští. Opřela se zády o strom a proti vlastní vůli se rozplakala. Plakala ze zahanbení z krádeže, ze vzteku na sebe samu a bůhví proč i na pana Gatsona. Z bezradnosti, kterou cítila, ale hlavně ze stesku po domově.

°°°°

Po několika dalších hodinách, kdy bezcílně bloumala střídavě parkem a městem, se rozhodla vrátit se do knihovny, aby zjistila, jestli už inspekce skončila. Dorazila tam chvíli po poledni a Elena už na ni čekala.

„Á tady jsi. Tak pojď, odvedu tě k housenkám."

Po cestě jí podala knihu s vytlačeným znakem oceánu na tmavěmodrých deskách. Sonia ji znala, byla to další legenda. Tahle byla o dívce, která vyčistila oceán od odpadu, který se tam vzal bůhví odkud, ale všichni podezřívali divoké lidi.

„Doufám, že zjistíš, co se děje, než se to stane i s ostatními knihami. Nikdo z ošetřovatelů si neví rady." Sonia se na knihu překvapeně podívala. „Ale já myslela, že problém je s housenkami, ne s knihami. Proto jste přece zavolali nás, ne? Protože ty housenky jsou od nás," namítla, ale zároveň v ní narůstalo podezření.

Elena pokrčila rameny. „Přímo s housenkami problém není, to ty knihy, které opraví. Některé jsou potom... jiné. Jejich příběh se změní a nepomáhá ani, když je dáme znovu opravit. Jenže léčitelé v housenkách nenašli nic, co by to mohlo způsobovat. Mysleli jsme, že byste mohli vědět, co se děje, když jsou ty housenky od vás. Naštěstí se to zatím stalo jen s několika knihami. Například s touhle," dodala a ukázala na knihu, kterou držela Sonia. Právě v té chvíli se dostali až k teráriu s housenkami, které vypadalo stejně jako to u Sonii doma, jen bylo asi dvakrát větší. „Já se budu muset vrátit k práci, ale kdybys cokoli potřebovala, stačí jen zavolat. Hodně štěstí." Elena se na Soniu povzbudivě usmála a zmizela mezi regály.

Sonia se podívala na terárium a zauvažovala, jestli by přece jen neměla hledat tam. Nějak u ale tušila, že by to nemělo smysl - vždyť zdroj problému držela v rukou. Odevzdaně si povzdechla a otevřela knihu. Přitom si uvědomila, že i když se další cesty do knihy bojí, cítí zároveň i náznak nedočkavosti a nadšení.

V mysli jí vytanul obrys onoho stínového monstra a bůhví proč ji napadlo, že by bylo lepší, kdyby její obličej tentokrát neviděl. Vytáhla si proto z batohu mikinu, opatrně vybalila vejce a vložila je zpět do batohu, než si ji oblékla. Mimoděk si všimla, že skořápka je o něco teplejší než předtím.

Naposled se rozhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nevidí a pak začala téměř nedočkavě číst. Jen doufala, že se znovu neozve ta obrovská rána, která onehdy vystrašila Elenu...

°°°°