Strážkyně legendy

Knižní housenky

Už od rána hustě pršelo a střechy Nelosu bičovaly provazce vody. Ulice se přes den změnily v blátivé potoky a jen tu a tam se objevil promáčený chodec, který zase spěšně zmizel v závoji deště, aby se rychle dostal pod střechu. Okna všech domů byla pevně zavřená – až na jedno. V nejvyšším patře domu s nápisem Knihovna seděla v otevřeném okně černovlasá dívka a chráněná před deštěm převisem střechy se dívala ven do bouřky. Na klíně měla otevřenou knihu v zelených deskách, která kromě textu obsahovala i náčrty podivných rostlin.

Dívka se právě chtěla vrátit ke čtení, když se rozletěly dveře a nečekaně silný průvan jí vytrhl knihu z ruky a vyhodil ji oknem do bouřky. „Miriam!" utrhla se dívka na rusovlasou holčičku stojící ve dveřích. „Máma říká, že máš jít dolů, bude oběd," vyhrkla nově příchozí a rozběhla se ke schodům. Dívka si povzdechla a vydala se za ní. V přízemí prošla chodbou až ke vchodovým dveřím, otevřela je a vyběhla ven pro svou knihu. Té se mezitím zmocnil proud vod valící se ulicí a unášel ji pryč. Trvalo několik minut než se dívka, teď už stejně mokrá jako kniha, kterou držela v náručí, vpotácela zpátky do domu.

Když se dívka trochu osušila, vstoupila do části domu, která sloužila jako veřejná knihovna. Kvůli dešti byla velká místnost téměř prázdná, jen dva nebo tři lidé byli schoulení v křeslech a čekali, až se bouře trochu uklidní. Dívka procházela mezi regály s knihami a byla už téměř u svého cíle, když jí do cesty vstoupila žena s krátkými kudrnatými vlasy a přísným výrazem v oříškových očích.

„Sonio, můžeš mi laskavě vysvětlit, co se ti stalo?"

Dívka uhnula pohledem. „Vypadla mi knížka z okna," zamumlala vyhýbavě. Žena si s povzdechem zamnula kořen nosu, ale pak mírnějším tónem řekla: „Odnes ji k housenkám a pak přijď do jídelny, bude oběd."

„Dobře, mami," přikývla Sonia a protáhla se kolem ní.

Na konci uličky stálo velké skleněné terárium, ve kterém po malých fialových keřících lezly housenky barvy pergamenu a na větvičkách viselo několik kukel, každá jiné barvy. Jakmile Sonia položila knihu na dno terária, okamžitě se jí zmocnila jedna obzvlášť velká housenka a začala přežvykovat promočené stránky. Jakmile spořádá celou knihu, zakuklí se, a až se vyklube motýl, stane se z prázdné kukly opravená kniha.

Když se Sonia vracela do obytné části domu, osvítil okna další blesk a v dálce zaduněl hrom. To jí připomnělo rány, které ji uprostřed noci probudily. Vířila v ní tehdy spousta emocí, které nedokázala popsat, a měla tak silný pocit, že se děje něco zlého, že skoro až do svítání seděla na parapetu a sledovala Wilorský les, do kterého na obzoru sjížděl jeden klikatý blesk za druhým.

°°°°

U oběda se na Soniu obrátil otec: „Přišla zpráva ze Seltorské knihovny. Mají tam problémy s housenkami."

„Myslíš s těmi, co si vzali od nás? A jaké problémy? Knihomolové?" ptala se Sonia.

„To přesně nevím, myslím, že je něco špatně s knihami, které opraví," pokrčil rameny otec: „Tak či tak mě požádali o pomoc, ale já mám moc práce na to, abych jel až do Seltoru, a Maria by taky nemohla na tak dlouho odjet kvůli Calebovi." Odmlčel se, jako by přemýšlel, jestli má pokračovat. „Myslíme si, že bys měla jet ty, Sonio," řekla matka.

Sonia ztuhla. Cesta z Nelosu do Seltoru nebyla zrovna bezpečná, protože vedla přes východní okraj Wilorského lesa a cestovatelé mohli být kdykoliv napadeni. Víc než zvířat se ale všichni báli divokých lidí, což byli lidé žijící hluboko v lese, kteří vycházeli jen velice zřídka, a to s úmyslem vypalovat vesnice a krást. Podle legendy byli dříve jedinými obyvateli Gaury, ale kdysi přišla přes moře žena, které později dali jméno Světlonoška, a vlila mnoha z nich do srdcí klid, který utišil jejich zlost a touhu po krvi. Tak vznikli první Gauřané. Stále však zbyli lidé, kteří byli plní temnoty, a těm se začalo říkat divocí.

„Nemusíš mít strach," uklidňovala ji matka, zatímco krmila malého Caleba. „Podle chlapce, který tu zprávu přinesl, jsou teď cesty bezpečné. A kdo ví, třeba ho i potkáš, ta bouřka ho musela dost zdržet. A určitě nepojedeš sama, někdo z města pojede s tebou."

Sonia o tom uvažovala. Vždycky se chtěla podívat do jiného města a Seltor byl hned po Irstalu největší město Gaury. Navíc už od malička trénovala s bodcem - dřevěnou tyčí s železnými hroty na obou koncích - takže pokud by na ni zaútočili, nebyla by úplně bezbranná.

„Samozřejmě, pokud se na to necítíš..," začal otec.

„Pojedu." přerušila ho Sonia: „Ale chci jet sama."

Oba rodiče ji okamžitě začali přemlouvat, ale ona byla neústupná. Napadla ji totiž další věc, která jí pomůže se bránit, ale kterou chtěla udržet v tajnosti. Když rodiče s jejím požadavkem konečně souhlasili, zeptala se: „Kdy bych měla vyrazit?"

„Ne dřív než zítra, až přestane ten déšť," řekla matka: „Taky ti musíme sbalit věci, aby..."

°°°°

Sonia se vyčerpaně svalila na postel se sbaleným batohem, který upustila na zem. Trvalo dvě hodiny, než matku přemluvila, že pojede na koni, a že si se sebou vezme jen pár kusů oblečení a osobních věcí, a další hodinu, než si všechno opravdu sbalila.

Po chvíli se znovu zvedla, zašátrala pod postelí a vytáhla otřepanou starou knihu ve vybledlých, fialových deskách. Přesvědčila se, že dveře jsou bezpečně zamčené a pak se posadila na okenní parapet. Venku stále ještě zuřila bouře, i když teď už o něco mírněji než ráno, a když se znovu zablesklo, zaleskl se na deskách oprýskaný zlatý nápis: Obranná kouzla pro začátečníky.

Na Gauře se schopnost kouzlit považovala za výjimečný dar. Těm, kdo ho měli, se říkalo čarodějové, a byli často posláni do speciálních kouzelnických škol ve větších městech, kde se jejich schopnosti rozvíjely a stávali se z nich kouzelníci. Takoví lidé taky často končili na významných pozicích, ale ostatní lidé se jich stranili - nejen z respektu, ale i ze strachu z jejich schopností. Tihle kouzelníci tak často úplně ztratili kontakt s okolním světem. A tak, když Sonia zjistila, že má na kouzla talent, nikomu o tom neřekla, a vzala z knihovny několik knih o kouzlech, ze kterých se sama v tajnosti učila.

Tak jako tolikrát předtím se uvelebila u pootevřeného okna a pohlédla ven ve směru, kde za Wilorským lesem ležel Seltor. Usmála se. Ano, ta cesta bude nebezpečná, ale tam v dálce na ni čeká úplně nový svět plný dobrodružství. S tím otevřela knihu a začala se připravovat na nadcházející cestu.

°°°°