„Harry? Takže ty opravdu existuješ? No to je mi novinka. Hele, já teď ale nemám čas na žádné vtípky, ráno musím brzo do práce, takže ahoj." už to chtěl položil, ale já ho zastavil.
„To není sranda Nialle! Okamžitě mi řekni, kde Louis bydlí, nebo ti přijdu nakopat prdel tak, že ani do té tvé práce nedojdeš!" křičel jsem jako nějaký blázen.
Čekal jsem, že mi k tomu kluci něco řeknou, ale nestalo se tak. Ti dva mě už plně ignorovali a poklidně si spinkali dál.
Nechápal jsem, jak mi to můžou dělat, po tom, co jsem řekl o Louisovi. To na něm nikomu, krom mě, nezáleželo?
Na druhé straně se ozval jen hlasitý povzdech, poté krátká odmlka a konečně i hlas: „Pošlu ti do zprávy adresu, přijď tam." povolil a následně už i zavěsil.
Udělal jsem to, co mi řekl a vydal se na adresu, kterou mi poslal. Kluky jsem nechal konečně spokojeně spát a sám, celý napnutý, jsem nasedl do svého zlatíčka a přemýšlel mezi tím, co jsem nastartoval a rozjel se.
Přemýšlel jsem, jestli ona adresa patří jemu, nebo dokonce Louisovi, tedy, jeho otci. Myšlenka na něj mě nabudila tak, že jakmile jsem zastavil před menším domem, bez rozmyšlení jsem vystoupil a v sekundě jsem byl u dveří.
Zazvonil jsem a svíral ruce v pěst, abych nezačal řvát a bouchat pěstmi do dveří. Bral jsem ohled na sousedy a na to, že bylo teprve půl páté ráno.
Uvnitř se prvně rozsvítilo, ozval se dupot po schodech a nějaké ty nadávky na moji osobu, poté i zvuk klíčí a nakonec se otevřely dveře, před kterými jsem celou tu dobu stál.
Spatřil jsem staršího chlapíka, mohlo mu být tak okolo čtyřiceti. Zmateně na mě koukal a já si ho ani nijak extra nestihl prohlédnou, prostě jsem se díky vzteku, který ve mě koloval, rozmáchl a jednu mu vrazil.
Nehleděl jsem na to, že vůbec nebyl připravený, ani na to, že se po třetí ráně pěstí poroučel k zemi. Dál jsem se nad ním skláněl a mlátil ho, dokud se na schodech neozval křik, který mě zastavil.
,,Harolde! Co to kurva děláš?! Okamžitě od něj vypadni, to je můj táta!" křičel a při tom běžel k nám. Jakmile jsem si uvědomil jeho slova, překvapeně a zároveň vystrašeně jsem se koukl pod sebe, na muže, který byl celý od krve.
„Pane bože, pane, omlouvám se, hrozně moc se omlouvám, já- vůbec netuším - co to do mě vjelo." dostal jsem ze sebe celý v šoku.
Až v tu chvíli jsem si všiml pár šedých vlasů na jeho hlavě mezi ostatními hnědými a došlo mi, že mu rozhodně nebylo okolo čtyřiceti, nýbrž tak okolo padesáti.
Litoval jsem toho. Nechtěl jsem mu ublížit, rozhodně ne, když to nebyl Louisův otec, ale už se to nedalo vrátit zpátky.
„Brendone? Brendone, prosím, řekni něco." chytil ho za ramena a jemně s ním zatřásl, jeho táta na to ale nijak nereagoval.
„Slez z něj a pomoz mi s ním do obýváku.” sykl na mě. Jen co jsem se zvedl jsme ho společně vzali každý z hedné strany pod pažemi a táhli ho do obýváku.
Bál jsem se, že jsem mu nějak vážně ublížil, ale jakmile se po pár minutách začal probouzet, celé to ze mě opadlo.
Hrozil sice ještě lehký otřes mozku, to už by ale nebylo tak strašné.
Niall si mezi tím donesl lékárničku a začal tampónkem s dezinfekcí čistit všechny rány, které jsem mu udělal.
„Neskutečně moc se vám omlouvám, pane, nechtěl jsem- tedy, ano, chtěl, ale jen proto, že jsem si myslel, že jste Louisův otec.” zašeptal jsem omluvně a doufal, že mi to odpustí, protože jsem to vážně udělal omylem.
„Máš vůbec mozek? Proč bych ti asi posílal Louisovu adresu?” vyštěkl na mě. Když to tak řekl, tak to dávalo smysl.
Nechápal jsem, jak mě mohlo napadnout, že by mi poslal adresu Louise, ale jakmile jsem pomyslel na toho zmrda, můj mozek vypověděl službu a chtěl jsem jen zabíjet.
______________________________________
Tak jo, alespoň tohle jsem za celý týden dokázal dát dohromady, tak snad se líbilo.. :)
Neměly by tam být chyby, ale nedokážu se moc soustředit, takže se může stát, že bude něco v nepořádku..
