Celý jsem strnul a nevěděl, co dělat, když se za mnou objevil Louis.
Najednou jsem byl až přehnaně nervózní, když jsem na Liama vytřeštil oči, aby mi nějak pomohl, ale on nade mnou jen s úsměvem pokroutil hlavou.
Nechal mě si to hezky vyžrat, bylo vidět, jak se baví na můj účet, ale neměl jsem čas se tím zabývat.
Pomalu jsem se otočil a začal si ho prohlížet. Každičký detail jeho tváře, ten jeho krásný úsměv a radost vepsanou v těch jeho modrých očích.
„Ahoj," zopakoval vesele. Zajímalo mě, jak to dělá; byl tak přirozeně klidný, až mi to vyráželo dech.
Z ničeho nic mi tak silně bušilo srdce a svět okolo mě se začal tak nějak podivně točit. Myslel jsem si, že díky němu omdlím, ale nestalo se tak a já mu musel nakonec stejně čelit.
,,Jo-, ahoj." odpověděl jsem zahanbeně, načež jsem se na chvíli chytil za zátylek a rychle se zasmál, aby si snad nemyslel, že jsem nějaký blázen. Nevím sice, jestli to něčemu pomohlo, ale alespoň já jsem se díky tomu cítil líp.
,,Dlouho jsem na tuhle chvíli čekal, ale vážně mě nenapadlo, že se s tebou poprvé setkám v posteli." prohodil s širokým úsměvem, nejspíš na odlehčení atmosféry, ale já se díky tomu cítil snad ještě hůř.
Nechtěl jsem, aby si o mě myslel něco špatného, nemyslel jsem to nijak zle, ani jsem se o nic nepokoušel, šlo prostě jen o spánek.
,,Jo, tohle, já- nemyslel jsem to nijak, teda- nechtěl jsem díky tomu nic- jen, jen jsem si potřeboval rychle lehnout." snažil jsem se to zakecat, ale vůbec mi to nešlo.
Cítil jsem se jako naprostý idiot; nevěděl jsem, co s rukama, nedařilo se mi zklidnit můj zrychlený dech a nejspíš jsem i rychle mrkal.
,,Jasně, v pohodě, nevadilo mi to, jen jsem se ráno trochu polekal, ale to nic nebylo, naopak se mi spalo konečně dobře, když jsi mě po mém boku chladil svým tělem." smál se.
Až díky tomu co řekl, jsem si vzpomněl na jeho večerní horečku a nejspíš začínající nemoc. ,,Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli už je ti líp, večer jsi celý hořel, ale nechtěl jsem tě budit, aby se ti nepřitížilo."
,,Je mi dobře, asi to byl jen chvilkový stav." pokrčil rameny a poupravil si ruce založené na svých prsou, když se z obýváku ozval Zaynův hlasitý křik:
,,Kecá! Není mu vůbec dobře, ráno měl třicet devět a půl!", který značil, že nás poslouchá nejen Liam, ale i on.
,,To není pravda." zakroutil rychle hlavou, jako by snad byla nějaká hanba být nemocný.
,,Hele, před ním si nemusíš hrát na hrdinu." pronesl s úšklebkem Zayn, když přišel k nám do kuchyně a položil Louisovi ruku na rameno.
,,Nejsem nemocný, jen jsem se prostě trochu bál, to je všechno." pronesl pohoršeně a o krok od Zayna odstoupil, čímž ze sebe sundal i jeho ruku.
,,Bál?" nadzvedl jsem nechápavě obočí, nenapadlo mě, že by se mohl bát o mě, spíše jsem si myslel, že se sám bojí, nebo tak něco.
,,Samozřejmě, byl jsi tam s ním sám a já nemohl vůbec vědět, co se tam děje, kdo by se nebál? Mohl ti něco udělat, moc dobře to víš." vysvětlil rychle.
Bylo na něm poznat, že se o tomhle nebaví rád, ale za zmínku to nejspíš stálo.
,,Jo, tohle, to už je pryč. Jak vidíš, jsem tady a nic mi není." ukázal jsem sám na sebe, abych tak potvrdil svá slova a přesvědčil ho.
,,Měl jsi štěstí."
,,To měl, že jsem poznal tebe." mrkl jsem na něj s úšklebkem.
-------------------------------------------------------
Tak jo, tohle ještě NENÍ KONEC, poslední kapitola bude až ta další. xd
Snad se líbilo.
Stále přemýšlím o tom, jestli by stálo za to napsat pokračování, nebo bude stačit konec takový, jaký bude, no uvidíme. :)
Užijte si volno, kdo budete mít, příští týden.
