Škola se táhla, nejhorší bylo, když mě některá učitelka vyvolala, abych něco před celou třídou řekla. Nedokázala jsem ani pípnout. Jako kdybych měla nějaký blok. Poslední dobou se všechno zdálo být tak náročné. Můj stav mi nedovoloval jít ani nakoupit, protože jsem se bála i prostého kontaktu s prodavačkou. Stát u pokladny mezi všemi lidmi, chodit mezi regálama. Moje úzkost se čím dál víc zhoršovala a já byla ráda, když jsem dojela tramvají do školy. Moje jediná náplň dne bylo jít do školy, přijít a modlit se aby mě všichni nechali jen ležet v posteli a dočkat se noci, kdy budu moct usnout a na chvíli vypnout.
Když škola skončila měla jsem namířeno na tramvajovou zastávku. Nechce se mi domů, ale nemám kam jinam jít. Pár kroků od našeho baráku jsem si sedla na lavečku a zapálila cigaretu. Pomáhalo to. Seděla jsem a rozhlížela se po okolí. Nepřemýšlela jsem nad ničím, ani jsem neměla nad čím. Už ani nevím kdo jsem. Ale vím kdo jsem bývala. K tomu se ale vracet nechci. Je to tak strašný vidět jak se člověk může změnit. Jak ho samota může změnit. Postupné uzavírání se sama do sebe.
Ale nejde o tu samotu, že nemáte kamarádku která s vámi půjde na kafe nebo že nemáte nikoho kdo by vám řekl jaký byl jeho den. Jde o tu samotu, kdy jste tak sama, že už nemáte ani sebe. Ne každý to pochopí. Taky je to těžké vysvětlit. Vsadím se, že z pohledu některých lidí se to může zdát jako blábol.
Odemykám dveře od bytu. Projdu předsíní do pokoje, kde odhodím školní tašku. Sednu si na postel s vidinou, že tu strávím zbytek dne. Bohužel ale slyším jak z obývacího pokoje volá mamka moje jméno.
"Co ve škole?" zeptá se mamka s pokusem navázat konverzaci.
"Ale dobrý." odpovím a sednu si do křesla.
"Takhle už to nejde zlato." Tenhle rozhovor se mi přestává líbit..
"S tátou jsme se domluvili, že ti seženeme nějakou pomoc. Nejdřív jsme ti chtěli dát čas, ale už se na to nemůžem dívat."
Myslí jak se nemůžou dívat na mě. Jak den ode dne přežívám.
"Takže co?" zeptám se bez zájmu. Nedivím se, že se mě chcou zbavit.
"Domluvili jsme ti na zítra psycholožku. Rozhodne co dál. Jen si s ní promluvíš." řekla mi mamka.
"Dobře, když chceš." odpověděla jsem a zadržovala slzy v očích.
Odešla jsem z obývacího pokoje do své postele. Tam už jsem slzy zadržovat nemusela. Nechci s nikým mluvit. O sobě, o tom jak se cítím.
Zbytek dne jsem se cítila hrozně. Neustále jsem si v hlavě omílala to, že to semnou vzdali i moji rodiče.
ČTEŠ
Poslední naděje
Mystery / Thriller"Proč si myslíš že tu jsi?" zeptal se mě. "Všichni to semnou vzdali. Postupně jeden po druhém. Nejlepší kamarádi, spolužáci a nakonec i moje rodina. Myslím si, že jste moje poslední naděje, doktore."
