Pondělí 7:00 ráno. Jako každý den v týdnu se ozývá můj budík. Asi na třetí pokus se mi podaří ho ztišit. Nechce se mi vstávat, jsem hroznej spáč a hlavně nemám vůbec chuť do dalšího dne, nejradši bych zůstala v posteli.
Ještě chvíli koukám do stropu než se rozhodnu vstát z vyhřáté postele. A tak je to každé ráno, něco jako moje ranní rutina. Někdo si třeba ráno musí dát kafe a já zase koukám do stropu a hlavou se mi honí myšlenky jako třeba proč bych vůbec měla vstávat? Má cenu se ještě namáhat? Stejně to zachvíli skončí. Já to skončím.
Naštěstí mě z mých myšlenek vytrhne poslední zvonění budíku. No nic, prostě tam musím. Odcházím z pokoje s oblečením a taškou do školy. Kouknu na stále spícího bratra a tiše závidím.
Posledních 10 minut svého času strávím v koupelně. Potom popadnu tašku do školy a jdu na zastávku. Achjo mně se tam tak nechce. Jsem tam tak sama. Jako všude. Poslední dny už vůbec s nikým nemluvím. Vlastně sama nechápu, co mě vlastně při tom životě stále drží.
Dnes máme ve škole 6 hodin. Tohle zvládnu. Nejradši bych se uklidnila tím, že až příjdu ze školy domů bude to v pohodě. Ale vlastně už bych nejradši nepřišla ani domů. Nevycházím už ani s rodiči a bráchou. Asi jsou ze mě zoufalí. Ale to já ze sebe taky.
Stoupám po schodech do 3. patra a mířím do své třídy. Cestou si vyndávám sluchátka z uší. Sednu si do předposlední lavice. Sama.
Tak ať už je to zamnou.
ČTEŠ
Poslední naděje
Misterio / Suspenso"Proč si myslíš že tu jsi?" zeptal se mě. "Všichni to semnou vzdali. Postupně jeden po druhém. Nejlepší kamarádi, spolužáci a nakonec i moje rodina. Myslím si, že jste moje poslední naděje, doktore."
