Poslední naděje

4.

Už asi deset minut nervózně sedím v čekárně. Doktorka mě už dávno měla příjmout. Ale čekání u doktora je už klasikou, ať jste kdekoliv. Když už jsem si myslela, že na mě přišla řada, přišla ke mně slečna a strčila mi do rukou nějaký dotazník na vyplnění.
Jméno a příjmení: Emma Flores
Datum narození: 1.6.2000
Tohle byli ještě klasické otázky, ty další už byli více tématické a osobní.
• Absolvoval/a jsi už někdy návštěvu u psychologa?
• Vyskytují se ve vaší rodině některé duševní poruchy?
Připadalo mi, že na některé otázky ani neznám odpověď ikdyž byly v podstatě o mně. Po vyplnění dotazníku jsem čekala už asi jen pět minut a pak se otevřeli dveře, ze kterých se ozývalo mé jméno.
Vstoupila jsem do místnosti a všimla si paní okolo 35 sedící za stolem. Vypadala sympaticky. Měla blond vlasy pod ramena. Abych pravdu řekla, spíš se mi líbí brunety nebo černovlásky, ale na některých blondýnách prostě něco je.
"Dobrý den." pozdravila jsem.
"Dobrý den, jsem psycholožka Jenna Stephen, klidně mi říkej Jenno." usmála se na mě a natáhla ruku směrem ke mně. Ruku jsem přijala. Poté mi pokynula abych se posadila naproti ní na gauč.
Místnost ve které jsme se nacházeli byla velmi útulná. Prosvětlená, moderní. Tady by se i mně líbilo pracovat.
Zatím jsem nelitovala, že mě máma donutila sem jít. Vypadá to, že psycholožka Jenna je v pohodě a možná se jí dokážu svěřit a pomůže mi. Nic ti nepomůže. Problesklo mi hlavou. Hned jsem tu myšlenku zahnala, jelikož jsem uslyšela Jennu.
"Takže.. Emmo." nahlédla do papírů. "Co tě trápí?"
Dobře, to s tím svěřováním nebude tak jednoduché. Opravdu nevím jak odpovědět. Samota, pocit méněcennosti, bolest,.. nechci o tom mluvit.
Fajn, začínám litovat.
"Přišla si sama od sebe nebo ti to doporučili třeba rodiče?" zeptala se Jenna na další otázku, když viděla, že nereaguju. Začínala jsem se cítit dost trapně.
"Byl to nápad rodičů." řekla jsem.
"A víš co je k tomu vedlo?"
"Nejspíš moje chování.." odpovím.
"Co jim vadí na tvém chování?" Znělo to trochu, jako by byla na mojí straně.
"Dost se straním řekla bych a nejenom jich, taky se mi zhoršili výsledky ve škole.. prostě jim nepříjdu v pořádku." odpovím.
"A jak si připadáš ty?" Zní tak empaticky. Jako by chápala můj problém.
"Já si připadám..." chvíli mi trvá než najdu to správné slovo. "Zbytečně."
"Takže si taky nepříjdeš úplně v pořádku." doplnila mě.
"Ani trochu." Uvědomuju si svůj problém. To ale neznamená, že ho chci řešit.
"Emmo ublížila sis někdy?" zeptá se mě. Trochu mě tím zaskočí. Mám lhát nebo říct pravdu? Ale jaký bude smysl toho všeho, když nebudu upřímná?
Nemám na to vyslovit ano a tak jen přikývnu.