Ráno jsem se probudila s úplně jiným pocitem než jindy. Většinou jsem se cítila otráveně, smutně, prázdně, jakože mě už nic nemůže překvapit, ale dnes jsem se cítila vyděšeně. Pomalu mi docházelo, že dnes budu muset s někým cizím mluvit o svých pocitech. A to mě děsilo. Tak dlouho jsem mlčela.
Schůzku s psycholožkou mi rodiče domluvili na 8 hodin. V jedné poradně u nás ve městě.
Byla jsem vzhůru už od 6 rána. Nemohla jsem totiž dospat, ale myslím, že je všem jasné, že to nebylo kvůli natěšení. Měla jsem sevřený žaludek, ale i přesto jsem se do sebe pokusila narvat kelímek jogurtu. Nechtěla jsem zažít tu trapnou situaci kdy by mi při rozhovoru začalo kručet v břiše. Rozhodla jsem se trochu se po dlouhé době nalíčit. Zakrýt kruhy pod očima, upravit obočí, zvýraznit oči. Taková ta holčičí klasika.
Nesnesla jsem dlouhý pohled v zrcadle na sebe. Přišla jsem si nechutná. Upravila jsem se co nejrychleji a zrcadlo schovala do šuplíku. Ze skříně jsem si vytáhla modré potrhané džíny, černé triko a odešla jsem se převléct do koupelny. Rozhodla jsem se nakulmovat si vlasy. Možná to bude znít šíleně, ale naučila jsem se kulmovat si vlasy aniž bych se musela dívat do zrcadla.
Když jsem vyšla z koupelny v kuchyni stála máma. "Sluší ti to." řekla mi.
Jen jsem se usmála. Nemyslím si, že mi to sluší, jen je to změna oproti normálu, kdy chodím skoro vždy nenamalovaná a celkově neupravená.
"Tak pojedem?" zeptala se mamka. Přikývla jsem.
Vyšli jsme před dům a mířili k autu. "Můžu řídit?" zasmála jsem se, ale myslela jsem to úplně vážně. Je mi 18, řidičák už pár měsíců vlastním, ale bohužel vlastní auto nemám. Naši mě nenechávají často řídit, a ani teď se to nezměnilo. Štvalo mě to. Nikdy mi v ničem nevěří, že něco dokážu nebo umím. A tak jsem tomu začala věřit taky. A začla si připadat neschopná.
Dojeli jsme před kliniku a vešli dovnitř. Máma tam šla semnou, byla jsem za to ráda, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že bych to měla zvládnout sama. Na recepci nás přivítala mladá slečna. Mamka jí sdělila, že tu mám schůzku s psycholožkou a vlastně jsem dál ani neposlouchala, byla jsem myšlenkama mimo.
Posadila jsem se do čekárny, kde jsem měla počkat. "Teď už to zvládnu mami." řekla jsem jí a naznačila tak, aby odešla.
"Dobře, napiš jak skončíš." řekla a odešla.
ČTEŠ
Poslední naděje
Mystery / Thriller"Proč si myslíš že tu jsi?" zeptal se mě. "Všichni to semnou vzdali. Postupně jeden po druhém. Nejlepší kamarádi, spolužáci a nakonec i moje rodina. Myslím si, že jste moje poslední naděje, doktore."
