Stíny světů odjinud

Cesty

Chodníky se křižují ve jménu našich kroků.

Slinami plivanců se posvěcují.

Vstávají a klekají, jak ministranti naší nevědomosti.

Stojí tu, skrytí služebníci.

A my?

Naše kroky mizí v ozvěnách...

Objevily se náhle, bez možnosti něco říci.

Prostě jen vznikly pro naše směřování.

Nikdo se o ně nezajímal, byly přehlíženy

a opomíjeny, osamocené ve vlastním světě,

postaveném až za čas,

zaváté prachem dávna.

A přesto, sníh na nich neulpěl,

neboť vždy hřály z niter osvícených srdcí

a nikdy se nebránily našim smutkům.

Jsou tady stále, jako mlčenliví svědkové,

za vším tím tušením Boha.

Protínají se v nekonečnu záměrných absurdit.

Musíš je najít s touhou po oné pouti domů.

Domů...

Poutníče, tam, 

v magickém klidu červánků,

za usínajícím sluncem

na konci téhle stezky,

jsou dlouhé, předlouhé cesty

vedoucí domů.