Stíny světů odjinud

Hory v mlze

Kamenné sochy bez tváře

hovoří tiše pospolu.

Blíž k nebi, v oceánu mraků, za větrného hlaholu ční.

Bez ducha, života, chvatu.

Nikam nepospíchají.

Kde vítr věčně duje a na vrcholcích sníh...

Sníh, který neroztaje.

Mráz, který modeluje

v oblastech mlhavých.

Je konec, opona zatáhnuta jest 

v podobě chmurných mračen.

Zas vichr, vládce vzdušných cest, 

je svojí silou nadšen.

Jak snadno masa sněhu vlá 

a mráz je zase králem,

jak prudce dokola se valí.

A do údolí rozmetá

hučící roje lavin.

Jako bych padal málem,

ta představa je věčná.

Pode mnou propast bezedná

zdáti se býti nekonečná.