Poberti a Uličnice - Prepisuju❤️

9.

Sebrala jsem poslední tři kytky a začala utíkat směrem k hradu. Upřímně jsem si nebyla jistá jestli to tam vede nebo ne, ale podle stop na trávě to vypadalo jako bych odtamtud přišla. Pořád jsem se koukala okolo sebe. Slyšela jsem jak se zvíře přibližuje. Věděla jsem, že musí být asi sto metrů ode mě.
Probíhala jsem kolem vysokých černých stromů, které mě obklopovaly ze všech stran. Celá tato scénka vypadala, jako by se mi stromy samy pletly před cestu a nechtěly abych odešla z lesa. Kabát už jsem měla značně potrhaný, ve vlasech snad stovky jehliček a větviček, do očí se mi draly z toho všeho slzy. A kluci nikde. Nevím, kam se poděli. Nevím, proč mě opustili. Hlavní bylo, že tam nebyli. Zvíře se ozvalo už o značnou část blíž a já věděla, že ho musím mít za patami.
Školní trest se pro mě stal hororovým zážitkem. Jediné, co jsem si přála bylo sedět v křesle s dobrou knihou, popíjet horkou čokoládu, mít na sobě teplé chundelaté podnožky, oblíbenou deku a svůj dokonalý vytahaný svetr. Hlavně jsem si přála být v klidu v bezpečí hradu. Což se rozhodně o Zapovězeném lese říct nedalo.
Odhodlaná dostat se z lesa jsem běžela co nejrychleji jsem uměla. Už jsem se dostala do části kde stromy opět zřídly a já spatřila světla hradu. Na zlomek vteřiny jsem se otočila na zvíře, které bylo pár stop ode mě a já konečně poznala, co je to zač. Vlkodlak. Zhrozila jsem se při pohledu na jeho zkrvavené tesáky. Byl obrovský. Jediné, co sem v tu dobu zjistila na sto procent bylo, že jsem se neměla otáčet. Za tu chvilku nepozornosti jsem draze zaplatila. Zakopla jsem o pařez a letěla jsem dobrých pět stop dopředu. Hned se dostavila ostře tepající bolest v mém kotníku. 

Má noha se zaklínila o jeden z kořenů pařezu a já s nohou nemohla ani cuknout kvůli té strašné bolesti. Nevěděla jsem co dělat. Zvíře se nade mnou tyčilo a přibližovalo se. Věděla jsem, že tohle, je můj konec. Vlkodlak roztáhl svou obrovskou, zuby jako břitvy obléhající tlamu. Začala jsem křičet o pomoc. Bylo to naprosto zbytečné, ale nechtěla jsem přestat bojovat. Vlkodlak proti mně kousl. Vykopla jsem proti němu svou zdravou nohou a kopla ho do tlamy. Nebyl to zřejmě nejlepší nápad. Zvíře se ještě víc naštvalo a řekla bych, že dřív váhalo, zda mě zabít. Teď už váhat nebude. Stoupl si na zadní a z plných plic zavyl. Pak už se jen opět přiblížil ke mně a vyrazil proti mně podruhé.
Hrůzou jsem zavřela oči, ale křik nevycházel z mých úst. Znala jsem ten hlas. Mé oči se rychle rozevřeli a pak už jsem jen viděla temno. Mé tělo bez kontroly se přestalo vzpírat a já omdlela. Poslední obraz, který jsem viděla byl jeden z nejhorších.

Chlapec, který se obětoval aby mě zachránil. Remus s zakrvaceným bokem se na ní usmál, ale jeho bolestný výkřik jí provázel temnotou jako maják. Vlkodlak utekl potom, co tam přiběhl Sirius, James a profesorka McGonagallová. Moje temnota nabírala na síle a začali se mi jen ukazovat vzpomínky...

******

"Slečno Lucy! Notak, stůj vzpřímeně! Ještě se za tebe budeme stydět!" Odsekla moje vychovatelka v den, kdy mě tam rodiče přivezli.
Nebylo to zrovna mé nejmilejší období.

Bylo to tenkrát na jaře, když jsem chtěla, aby si mě má rodina všímala a nehleděla jen na mého rozmazleného bratra. Jeho ulízaný účes byl nesnesitelný. Nebyl úplně chytrý. Nebyl ani hloupý. Ale vždy se nade mě povyšoval.
Podpálila jsem tenkrát dívčí záchody v mudlovské škole. Chtěla jsem jednou být středem pozornosti. Nevyšlo to podle mých plánu...

"Slečno Lucy! Vy jste zase uvízla ve svých směšných představách!?" Pokřikovala na mě vysoká žena s velkým nosem a přísným pohledem.

Ten den jsem se změnila. Od svých sedmi let až po odjezd do Bradavic jsem žila u vychovatelky. Mé zamlklé chování tím bylo důkazem. Mé srdce bylo však jako z olova . Dřív jsem byla nezkrotná. Stejně jako Jamie. 

Ten den, když jsem přijela. Můj svět se změnil....

******

"Už se probrala!" Vykřikl nějaký hlas po mém boku. Snažila jsem se pohnout hlavou nebo aspoň otevřít oči. Celé mé tělo bylo však jako z olova.

"Ne! Zase usíná!" Vykřikl tentokrát chlapecký hlas na jiné straně. Ten zmatek kolem mě byl příšerný a tak jsem se opět ponořila do příšerně příjemné temnoty...

Čauky!😍 Ano, opět jsem tady s novou kapitolou! Má cenu se vůbec omlouvat, že nejsem schopná psát včas?😅 Tak dobře, omlouvám se. Pokud se vám tato kapitola líbila, nezapomeňte dát nějakou 🌟 nebo napsat komentář❤️💕

Po sto letech vás opět zdraví
Lady Lupin🐺❤️