Poberti a Uličnice - Prepisuju❤️

10.

"...každou chvíli by se to mělo stát, ale nemyslím si, že mladík na tom bude nijak zvlášť dobře. Jeho poranění jsou značně větší, ztratil hodně krve, profesrko, je nutné aby zde zůstali ještě spoň 3 dny. Ona bude v pořádku, ale sama jste musela poznat, o jaké kousnutí se jedná. Víte, bude-"

"Kousnutí?" s mou otázkou se ošetřovnou ozvalo ticho. Můj hlas zněl ochraptěle, jako bych ho už dlouho nepoužívala. Snažila jsem se otevřít oči a po zvedání těžkých víček se mi to podařilo. Vše bylo rozmazané, každý zvuk byl příliš hlasitý a místnost byla prázdná až na čtyři osoby. Madam Pomfreyová se vydala ke mně a nahnula se nade mě. S její přítomností mě ovál štiplavý zápach nemocnice, jemně zastřený levandulovým parfémem.

"Děvče, jak se cítíš?" zeptala se mě něžně, přičemž mou myslí projel osten podezíravosti. Madam Pomfreyová se nikdy nechovala takovým způsobem. S takovou laskavostí. Byla jsem moc slabá na to, abych o tom dokázala přemýšlet dál a tak jsem jen odpověděla: "Jako by mě někdo přejel trektorem a mojí hlavu dal do svěráku."

Profesorka McGonagallová stojící u nohou mé postele se nad mým přirovnáním zasmála. Bylo mi to jedno, bolest celého těla neutichala a já otočila pohled na Madam Pomfreyovou, která chystala nějaký lektvar. Nevěděla jsem, jestli byl pro mě nebo osobu ležící na lůžku vedle, oddělenou bílou zástěnou. "Co jste říkali o nějakém kousnutí? A kdo leží vedle mě? Co se stalo?" mé otázky nabili vzduch v místnosti podivným napětím, které by se v tu chvíli dalo krájet. Profesroka McGonagallová si s ošetřovatelkou vyměnila zvláštní pohled, ve kterém byla jakási konverzace, jakási otázka, zda mi to říct mají, či ne. Ve chvíli, kdy mi madam Pomfreyová podala nápoj vypadající jako růžové nebe při letních západech slunce, profesorka velmi opatrně položila svou otázku: " Slečno Sparkleová, co si pamatujete naposledy?"

S třesoucí rukou, jsem si od léčitelky převzala nádabu s lektvarem. Jen co jsem ho přiložila k ústům, ovanula mě jakási nasládlá vůně. Jako bych najednou cítila všechny květiny světa pod závojem letních větříků. Bylo to tak překrásné, že jsem se jen těšila až se napiji. Jen co se lektvar dotkl mého jazyka, pochopila jsem, že je to odvar proti bolesti a na uklidnění. Jeho chuť nebyla taková, jakou jsem čekala. Byl sladký, to ano, ale na jazyku tvořil sladkokyselou chuť. Jen co jsem lektvar dopila, odložila jsem hrníček na stolek vedle mého lůžka a zadívala jsem se na ředitelku své koleje. Obě kouzelnice trpělivě vyčkávaly na mou odpověď.

"Hagrid. Byli jsme s Hagridem. Já, Potter a Black. Pak nás Hagrid poslal pro květiny a kluci se mi někam ztratila. Slyšela jsem zavití a zahákla se mi noha o pařez. To je vše, co si pamatuju." řekla jsem kouzelnicím a snažila si vybavit, co se dělo dál. V hlavě se mi ozýval jen utrápený křik, který vyvolal obrouvskou vlnu bolesti, která projela mou hlavou. Ruka mi vystřelila k hlavě, za kterou jsem se chytla a pevně jsem zavřela oči. Cítila jsem na sobě pohledy obou kouzelnic a tak jsem se zhluboka nadechla a snažila se bolest rychle odehnat. "Pamatuji si ještě jednu věc, ale nevím, jestli se mi to jen nezdálo. Křik. Bolestný křik, rozhdoně byl klučičí. Řeknete mi prosím co se stalo?" u se vzteklým výrazem jsem se otočila na profesorku McGonagallovou. Profesorka se posadila na plastovou židli vedle méholůžka a začala: "Víš, my nevíme co se stalo. Domníváme se, že jak jste se zachytila nohou o pařez, začala vám krvácet noha, protože jste si ji při pádu poranila. Přilákala jste tak pozornost vlkodlaka, který v lese v tu dobu byl. Uviděl vás pan Lupin, který tam byl s panem Potterem a panem Blackem pro mě z neznámého důvodu. Pravděpodobně před vás skočil a vlkodlak ho kousl do boku. Když vykřikl, Potter vyslal jiskry a Black odehnal toho vlkodlaka. Když jste dopadla, poranila jste si hlavu a měla jste otřes mozku. Pan Lupin omdlel hned po vás. Black vzal Lupina do náruče a Potter vás. Setkali jsme se před Zapovězeným lesem. Jen co jsme vás dopravili na ošetřovnu a madam Pomfreyová vás oba řádně ošetřila, Potter s Blackem nám řekli, co se stalo. Tři dny se u vašeho lůžka a l§ůžka pana Lupina nepřetržitě střídali vaše spolubydlící a spolubydlící pana Lupina. Báli jsme se o vás, týden jste se probírala a hned upadala do bezvědomí. Pan Lupin už se dostal z bezvědomí a teď jen spí. Ale bude mít trvalé následky... Víte, když vás kousne vlkodlak, tak buď umřete, nebo-" "se z vás stane taky vlkodlak." Dořekla jsem nevěřícně profesorčinu myšlenku. Na tváři mi přistál prázdný výraz. Byla to má vina a z Remuse teď navždy bude vlkodlak. "Kdo všechno to ví? Nebude muset odejít, že ne?"

Profesorčina odpověď zanikla v bolestném zasténání, které se ozvalo z druhého lůžka. Remus Lupin se právě probudil. Remus, který se teď bude každý úplněk měnit v krvelačnou bestii bez kousku citu. A to všechno byla jen a jen moje vina...

Hello guys,
Tak tady je další kapitola z mé fanfikce, doufám, že se bude líbit a potěší nějaký votes i komentáře❤️
Lady Lupin❤️