Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

B r e a k f a s t

Ani tisíc dortů...

Na chvíli jsem zamrzl na místě. Co se se mnou děje? Proč se mi zamlouvá jeho zvonivý smích? Slyším ho stále jako ozvěnu uvnitř hlavy. Tak sladký, sladší než cukr. Jde to? Nevím, momentálně mi to je jedno. 

"Um, můžu se zeptat, kde budu spát?"

Ucukl jsem sebou, a pomalu se otočil hledajíc jeho obrovitánské oči.

"Zůstaň tady, budu spát na židli."

Pohodil jsem rameny a šel do koupelny se osprchovat, vyčistit zuby a další záležitosti. Pro jistotu jsem zamkl dveře. Nebojím se, že by ta hromádka bolístek něco udělala. Vsadím se, že nemá ani sílu se pořádně postavit a ujít nejméně pět kroků, natož aby odešel. 
Vysvlékl jsem se, dal si pořádnou horkou sprchu a automaticky po spuštění vody začal přemýšlet. Zbytečnosti mi prolétaly hlavou až když se mi z horka nebezpečně zamotala. 
Usušil jsem se, vyčistil zuby a vyšel ven. 
Ten roztomilý hoch podřimoval v posteli, v těch měkkoučkých dekách. Nechápu proč jsem se nabídl že budu spát na tvrdé a ke spánku nepřízpusobené židli. Jak jsem mohl odmítnou postel? Něco se se mnou děje.
Zakroutil jsem hlavou a potichu si vzal ze skříně tenčí deku. Posadil jsem se na pohodlnější židli, lehl si na polštář, který stále spočíval na parapetu, přikryl se dekou a snažil se spát.

Čas pomalu plynul. Nemohl jsem spát. Nepohodlno mi bylo, chlad zpoza okna mi pofukoval na tváře a zvuk z venčí tomu taky moc nenapomáhal.
Zval jsem si polštář a šel si lehnout ke Cookiemu. Nemůžu si zvyknout na tak zvláštní přezdívku. Neležel nijak roztáhnutý na posteli, byl u kraje. Opatrně jsem si sedl na stranu, kde nebyl a uvelebil se. Osoba vedle se trochu zamrvila, ale nejevila žádné známky, že by byla vzhůru. Jen co jsem zavřel oči, dopadla na mě taková únava, kterou jsem snad nikdy nezažil.

Sluneční paprsky, hlukot aut a neúprosně pípající budík, nás v mžiku probral ze spánku. Rád bych ho i zacvakl, ale tíha na hrudi mi znemožňovala pohyb za tou hračkou ďábla. Když jsem plně otevřel oči a zaostřil na okolí, Cookie mi spal na hrudi. Jeho hebké tmavé vlásky, byly rozcuchané do vrabčího hnízda. Dlouhé řasy byly ozdobou jeho nevinného obličeje. Růžovoučké rty, jemně pootevřené, vypadaly jako od malého dítěte. A s rukama pod lícem vypadal jak malinký zajíček. Buď se mi zdá sen, nebo na mně leží ta nejroztomilejší osoba, kterou jsem za svůj život viděl.

Pípání pomalu nabíralo na síle a rychlosti. Jeho očka se pomalu odlepily od sebe. Vypadal opravdu jako zvířátko. Rozmrkal se a hned poté jeho pohled padl na mě. Hned jak zrealizoval v jaké poloze je, se hbitě oddálil. No neměl tak dělat, jelikož rány a modřiny ze včerejšího dne budou stále pořádně cítit. Zacvakl jsem budík, který nám už rval uši a protáhl se. On mezitím klečel na posteli s rukama na kolenou a hlavou sklopenou.

"Děje se něco?"

Optal jsem se se zdvořilostí.

"Omlouvám se, že jsem na tobě ležel."

Kníkl potichu. Musel jsem se pousmát, jelikož z nenadání jeho špičky uší zrudly. 

"V pohodě, měl jsem spát na židli, není to tvoje chyba Cookie."

Posadil jsem se, promnul si oči a prokřupl bolavá záda. Vydal jsem se z pokoje, čekal bych, že by šel za mnou, ale nejspíš byl pořád slabý, co já vím?

"Můžeš chodit, nebo tě mám donést do kuchyně aby ses najedl? Jsi host, takže na to máš tak trochu i právo."

Otočil se a opatrně se postavil. Třepaly se mu nohy, ale nebylo to tak drastické jak předešlý den.

"Pojď za mnou."

Došli jsme do kuchyně, kde seděla mamka. Otec v takovou hodinu už byl pravděpodobně na cestě do práce. Cookie se schovával za mnou a koukal se po okolí, hlavě na mamku. Ta jak ho uviděla k němu ihned vyběhla. Zkoumala ho, jestli mu nic není, nejspíše kvůli toho, jak ho viděla, když jsem ho tu nesl.

"Už jsi v pořádku? Není ti nic? Určitě máš hlad viď?"

Vypadal vystrašeně. Nevědomky se držel mé paže a s kukadly vytřeštěnými se koukal na mamku. Snažil se nějak odpovědět.

"J-je mi fajn."

Znova jsem se pousmál. Matka na mě hodila nechápavý pohled.

"Je v pohodě, ale něco by si určitě dal, stejně jako já. Máme toasty?"

"Jasně, udělejte si co chcete, já už se budu muset jít připravit do práce."

Jak řekla, tak udělala. Měli jsme kuchyni pro sebe.

"Dal by sis vajíčka, nějaký toast a šunku? Nebo raději něco sladkého?"

Viděl jsem ho si opatrně sednout na židli. 

"Um, a-asi sladké."

"Fajn."

Udělal jsem mu toast s nutellou, kakao a k tomu nakrájel nějaké ovoce. Sobě jsem si udělal zmiňované vajíčka, šunku a křupavoučký toast. Položil jsem to na stůl a začal jíst. Cookie se na to chvíli díval, pak ně mě a až pak se k jídlu přidal.

Házel to do sebe rychle, i bůh by se divil jak rychle to snědl. Já neměl ani půlku a on v sobě měl už tři toasty.

"Chceš ještě?"

Kývl.

Vstal jsem od jídla, připravil další a dal je před něj. Se stejnou chutí se do toho pustil.

"Dlouho jsi nejedl, co?"

Kývl.

"Jíš pořádně?"

Neodpověděl, přestal jíst. Rozmýšlel.

"Nejíš, viď?"

Kývl.

"Fajn, od teď tě budu mít pod svými křídly. Nikdo ti neublíží a budeš pořádně jíst..."

Polkl sousto a podíval se na mě. Jeden by si myslel, že v jeho očích poletuje plno malých hvězdiček. 

"A chceš za to něco?"

Takovou otázku jsem nečekal, ale proč toho nevyužít. Sice přezdívka Cookie je pěkná, ale jeho opravdové jméno by bylo lepší.

"Jo, jednou chci znát tvé jméno."

Vypadal překvapeně, zaraženě.

"J-já ale nikomu neřekl svoje jméno, nikdo ho nezná."

Podepřel jsem si hlavu a pousmál se.

"Tak to asi budu první, kdo ho znát bude."

Sklopil hlavu a zhluboka se nadechl.

"Platí."

Vítězoslavně jsem se usmál.

"Fajn, ale měli bychom se už jít obléct do školy, pojď, půjdeš se převléct."

Doprovodil jsem ho zpátky do pokoje, kde se v koupelně převlékl, taktéž i já a mohli jsme jít do školy. 
Bok po boku.
S rukou okolo jeho ramen,
protože jeho nohy se třásly jako laňka na odstřel.

...by se nevyrovnaly sladkosti toho hocha.

UUUAUUU
jak se máme? snad skvěle, jelikož já se mám pod psa, možná pod dva psy. Omlouvám se že poslední dobou nevycházely kapitoly... hold škola. 
Za hvězdičky, popřípadě komentáře, které nebudou lol, budu velice, velice ráda.
see ya