Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

D r e a m

Jeho jediný dotek...

Malé obláčky horkého dechu se mísily s okolním chladným vzduchem. Malé třesoucí se tělíčko opatrně našlapovalo za tím mým. Adrenalin ustupoval snad tak rychle, jak přišel. Malátnost a ospalost se dostavovaly. Musel jsem nás však dovést domů a vyřešit onu svízelnou situaci, ve které se teď Cookie nacházel. Opatrně jsem se ohlížel na Cookieho, jestli za mnou stále je, jelikož našlapoval tak tichounce, že jediné zvuky byly tehdy, kdy šlápl do kaluže. Třásl se od chladu, nebo od strachu? Kdo ví. Ruce obejmuty okolo jeho těla, hlava sklopená, zrakem mířícím ke špičkám bot, promočené vlasy od mrholení, šel metr za mnou.

"Je ti zima?"

Optal jsem se s klidným hlasem. Otočil jsem se a zastavil před ním. Nadzvedl jsem mu hlavu a odhrnul vlasy z očí. Jeho lesklé perličky se na mě vyděšeně koukaly. Tikaly ze mě na mé ruce, jeho dech se trošičku zrychloval.

"T-tvoje ruce, p-pořád jsou od krve."

Opatrně jsem sundal ruku z jeho tváří a prozkoumal své ruce. Klouby odřené, zmodralé, zaschlé od cizí krve. Pramínky již zaschlé krve, které šly stále pořádně vidět, jak stékají po kloubech na konečky prstů, nedodávaly také zrovna příjemný pohled.

"Doma si je umyju, teď ale musíme jít. Je ti určitě zima, kdo by čekal, že bude pršet."

Snažil jsem se odlehčit situaci a nahodil jemný úsměv. Sundal jsem si bundu a dal ji Cookiemu okolo ramen aby se trochu zahřál. Ke štěstí, byt byl už kousek od nás.

.

Odemkl jsem dveře, rodiče pravděpodobně spali, bylo velice brzy ráno.

"Musíme být tiše."

Zašeptal jsem mu u ucha. Byl jako solný sloup. Napjatý, zatnutá čelist.

"Pojď, půjdeme do pokoje, ty se vybalíš a já si umyju ty ruce, ano?"

Přikývl a zašel ke mně do pokoje. Já si pořádně umyl klouby a tvář.
Zahleděl jsem se do zrcadla a zkoumal se. Zarudlé tváře od zimy, menší monokl pod okem, znavené oči, ustupující modrá barva z vlasů, pod kterou se odkrývala temná černá. Svěsil jsem hlavu malátně dolů, zavřel oči a nechal po dlouhých letech slzám volný průchod. Málem bych i někoho zabil. Znova jsem odemkl monstrum, které ve mně tak dlouho spalo. Ten chtíč po krvi na svých dlaních, adrenalin v žilách, cítit tu moc.
Ale... jsem to doopravdy já? Tohle celé drama okolo, to nebylo mé pravé já. Bojím se že se to stane znova, ale tentokrát Cookiemu.
Upustil jsem hlasitý vzlyk a padl na kolena.
Ohlušen pláčem bych ani neslyšel někoho vztoupit do koupelny.

Zvědavý Cookie se šel podívat, co se to ozývá za zvuky z koupelny. Dřepnul si ke mně a položil na mě jeho hebké ručky. Hladil mě po zádech a já tak poprvé dokázal cítit soucit i od někoho jiného, než od rodiny. Chybělo mi to, ten pocit. Bez váhání jsem ho objal za pas a vyplakával se do jeho tmavého trička. Klečel při mně načež já na něm skoro až ležel.

"Promiň Cookie... "

Zašeptal jsem a pomalu se vzpamatovával. Opatrně jsem si ručníkem usušil tváře a vydal se do pokoje, kde nehledíc na Cookieho, jsem se převlékl do pohodlného.

"Neměl jsi to vidět."

Přešel jsem k němu blíže. Již seděl na posteli a mnul si tričko. Jen co jsem na něj promluvil upřel svá veliká očka přímo na mě.

"Ale díky."

Zašeptal jsem a objal ho přičemž jsem svou hlavu zabořil do ohbí jeho krku. Tak sladce voněl. Aniž by mě to napadlo, přičichl jsem si k jeho stále na dotek hebkým vlasům. Sladké jako jahody.
Cookie se pomalu začínal v objetí vrtět.

"Ehm... M-mohl by jsi toho n-nechat, prosím?"

Na vzdálenost natáhnuté paže jsem se vzdálil a zakoukal se mu do očí. Tmavé jak půlnoční obloha, plná hvězd.
Zatřepal jsem hlavou a odtáhl se od něj. Poposedl jsem si na posteli a zakoukal se do okna poseté dešťovými kapkami.

"Ještě jednou promiň, Cookie. Neděs se mě. Tobě bych neublížil, a ani nikomu jinému, kdo se chová slušně."

Usmál jsem se a zhluboka se nadechl.

"Měli bychom jít spát."

Lehl jsem si na svou stranu a bez dalších slov se zachumlal. Zády ke Cookiemu koukajíc do prázdna.
Slyšel jsem pouhé šustění deky a nadále ticho.

"Dobrou noc, Yoongi."

Cítil jsem jeho ruce okolo pasu, jeho hlavu na mých zádech.
Za pár okamžiků ticho přerušovalo jeho klidné a tiché oddechování.
Narozdíl od něj jsem nemohl usnout. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, vždy mě ze spánku vyrušil moment, kdy se mé ruce znova zabarvily do ruda. Litoval jsem se, co jsem to za člověka. Proč jsem takový, jaký jsem.
Jen co jsem znova upadal do spánku, se zabavovaly už nejen ruce, celé tělo. Jindy mi sen z probuzení zmizí, on se ale vracel. Každým zavřením očí se stupňoval.
Spal jsem tedy?
Odkapávající krev stoupala po kloubech nahoru, po lokty, celé paže, k obličeji. Ústa pokryty krví, oči podlité krví. Nebyl jsem to já.
Co to je?
Snažil jsem se vytrhnout z toho snu.
Ta věc padla na kolena, dobitá, od krve, ruce za zády, pouta utáhlé skoro až na doraz. Vlasy popadané do obličeje, šílený zářivý úsměv. Krev míšená se slzami. Odlesky policejních světel. Hukot sirén a lidí v pozadí.
Bezvládné tělo v popředí.

Tmavé hebké vlasy roztřepeny do vrabčího hnízda. Konečky slepeny a plné krve. Prázdné oči bez života. Žádná černá, pomalu bělaly smrtí. Ústa povislá. Bezvládné tělo dobité na chladné zemi. Hruď propadlá, žebra zlomeny. Bez duše, bez života, bez krásy, bez jeho sladkého úsměvu.
Jen živé slzy, stékající z jeho obrovitých oček.
Poslední moment, než jsem upadl do neutuchajícího strachu ze sebe sama.
Dusil jsem se, oči se topily pod slanou vodou. Svaly napnuté až křečovité. Stále ve spánku, koukajíc z očí do očí té zrůdě, která dřímá v mém srdci.
Takový strach. Bál jsem se.
Trhaný dech, křik plný děsu.
Vše utichlo.
Cítil jsem jemné ruce na mé tváři.
Tichý klidný hlas pronikající do mé hlavy.
Koukajíc mu do jeho živých očí, klidné tváře,
milého, hřejivého úsměvu.

...mě drží na hladině.