Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

A t t a c k

Možná jsem to byl já...

Po pár drincích jsem se cítil poměrně lépe, dokonce mi připadalo, že se mnou ten podivný barman flirtuje. Proto jsem se rozhodl odejít už domů. Venku černočerná tma prosekaná zářivými světly všech barevných škál. Trochu jsem se motal, ale pořád jsem byl plně při smyslech. Koukal jsem se kolem a zjišťoval co kde je. Zahlédl jsem v dáli svítivou bílou bundičku klečící u země. Pak se zvedla a odešla za roh. Rozhodl jsem se jí sledovat. Zavedla mě do temné, slepé uličky s odpadky podél stěn. Jediné co šlo vidět byla bundička v rohu ve špíně. Pomalu jsem se malátným krokem pohnul směrem k ní. Tělíčko po dní se třáslo a uniklo z něj pár stenů. Pach rozkládajících se odpadků z okolí a alkoholu ve mě nenapomáhalo mému stavu, myslel jsem si že se pozvracím. Na chvíli jsem se odvrátil a snažil se to udýchat. Pár momentů na to jsem se otočil zpět. Klekl jsem si k němu a položil mu ruku na třesoucí se rameno. Cookieho tělíčko sebou škublo a jeho skelná očka se zaleskla ve světle neonů. Tolik barev míchajících se v jeho slzách. Tolik barev odrážejících se od jeho sněhové kůže. Tak čarovný moment.

"T-to jsem já Cookie."

Pousmál jsem se a sedl si nehledě na mokrou a špinavou zem. Po chvíli jsem se zachichotal a podepřel si hlavu opírajíc loket o koleno.

"Yoongi."

Zopakoval jsem kdyby náhodou nepobral. Promnul jsem si kořen nosu a podíval se na něj.

"Co se děje Cookie? Proč jsi tady tak pozdě? Neměl bys být doma?"

Zahleděl se mi do očí. Sám pohled o sobě vypovídal leccos. Naskočila mi z něj husí kůže. Co já vím, možná to bylo z té studené země na které sedím. Byl v nich strach, smutek, utrpení, ale ten strach převládal nejvíce. Ze sedu jsem si dřepl a obejmul ho nejpevněji co to šlo.

"Promiň jestli cítíš alkohol, chceš doprovodit domů? Nebo bys chtěl ke mně?"

Pomalu jsem usínal na jeho rameni. 

"J-já, mohl bych se stavit pro pár věcí k sobě? A-a  jestli bych mohl být pár dní u tebe?"

Škubl jsem sebou, abych se vytrhl ze spánku.

"Jo! Jasně. Doprovodím tě."

Nemotorně jsem vstal a napřáhl dlaň na výpomoc. Ochotně ji přijal.

"N-nemusíš, vím kde bydlíš, takže-"

"Tak to ne ne..."

Máchl jsem vztyčeným ukazováčkem ve znamení nesouhlasu.

"Hezky půjdu s tebou, co ty víš, co by se ti tak pozdě mohlo stát, je tu doost, divných lidí!"

Cítil jsem, jak mi alkohol tlačil silně na mozek. Bůh ví, co mi do toho pití ten bastard dal.

Opřel jsem se o Cookieho a vydal jsem se s ním tam, kde bydlí.

Moderní obydlí se pomalu měnilo na schátralejší a schátralejší,

"H-hej, nevadilo by, kdybych si zapálil?"

Zakýval hlavou. Zapálil jsem si cigaretu a cítil jsem se o dost lépe.

"To je lepší..."

Vydechl jsem spokojeně. Rozhlížel jsem se okolo. Nebylo tu už tolik světel jak v centru. Vlastně ani nevím jak dlouho jdeme a kde vlastně jsme, tudíž jsem odvázán jen na Cookieho.

"Tak, kdy už u tebe budeme?"

Sklopil hlavu a pípl potichoučku.

"Nechci abys šel dovnitř, jen až tam dojdeme, zůstaň za plotem."