Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

E p i l o g u e

Jeho pohřeb nebyl ničím zvláštním ani významným, jak by si člověk představil. Byl jsem tam já, jeho otec a taky dvě neznámé tváře. Nekonala se smuteční hudba, žádný proslov. Pouze pár mužů snášelo prachobyčejnou rakev do jámy, hned vedle jeho matky. Na žule bylo vytesáno jeho jméno a na žádost i anglicky napsané 'Cake'.
Nikdo nijak zlášť neprojevoval soustrast. Pár slz každému z nás se vydralo na povrh, ale jak jsem říkal, o nic to nestálo. Neznámé tváře odešly a stál jsem tam jen já o samotě s jeho otcem. 
Ten ke mně přešel a svou hrubou a velkou dlaní mi jen poklepal na rameno. Následně odešel a jaktěživ jsem ho už neviděl.

.

Léta ubýhala, já vystudoval školu. Párkrát jsem za Jungkookiem zašel a donesl mu pár bílých lilijí na hrob. Ale jak čas plynul, přestával jsem a pomalu i zapomínal. Odstěhoval jsem se od rodičů na druhou část Seoulu. Našel jsem si práci, a začal si vydělávat abych přežil. Dokonce jsem vystudoval vysokou, což se na náctiletého studenta co žije na vlastní pěst jen tak nevidí. Dokázal jsem to s těží, ale našel jsem si dobrě placenou práci.
Ztratil jsem 'život', který jsem měl v děctví, ale alespoň jsem mohl na vše zapomenout.
Bydlel jsem sám. Přátele jsem si nehledal. Kontakty nenavazoval a s rodinou jsem se také moc nestýkal. 
Kouření jsem se nezbavil a lehkého alkoholismu taktéž ne, bylo to jediné odreagování. Možná by jste mi nevěřili, ale občas jsem v Seoulu potkával Jimina, měl rudé vlasy, rudé jak krev a oči temné jak ta nejhlubší noc, zahalená v oblacích, bez světla hvězd a měsíce. 
Snad si mne nevšímal, ale já jeho ano. Jen pro upřesnění, barvu vlasů jsem změnil na úhlově černou, tak jak my asiati máme. Doslova jsem zapadl do stáda šedých lidí, mihotajících se po ulicích s životem naprogramovaným jen na práci a smrt. Pracoval jsem v kanceláři, takže můj popis ostatních lidí co potkávám je i můj vlastní. Jsme jen roboti, kterým když vyprší lhůta, vymění je. 

.

Táhlo mi na třicet a já se rozhodl s tím seknout. Nebavilo mě dělat to samé, dokola a dokola. 
Rozhodl jsem se pro práci, která by mě naplňovala. Toužil jsem se stát barmanem, tak dobrým jako byl Jimin. A podařilo se mi to. Noční život, nové tváře, hudba, vůně alkoholu a kouř cigaret. Nikdy se nezměním do něčeho, co nejsem. Oděn celý v černém, míchající drinky pro přiopité lidi. Sem tam zalaškuju s pohlednými muži, ale práce je práce.

Získal jsem nové přátele jejichž jména vám prozrazovat nehci, shodou okolností tu dnes měli pořádat 'mejdlo', kde příjdou i jejich známí. Nadšený na nové tváře jsem se pousmál a očekával onen nával příchozích.
Scházeli se v hloučku v rohu místnosti a od servírek si žádali pití. Otočil jsem se, abych na pult naložil novou várku koktejlů, když v tu ránu jsem uviděl mně známý obličej.
Zestárnul a jeho tělo nabralo na výšce a pohlednosti. Měl ještě více zářný úsměv a jeho oči se blýštili hravostí a štěstím.
Porozhlédl se po baru a jen, co jeho oči spatřili ty mé, se jeho exprese obličeje změnila. Přiřítil se ke mně jako lavina bez ohledu na tančící dav, co mu stál v cestě.
Vyšel jsem zpoza baru a nevěřil vlastním očím.

"Hoseokie?"

 Tento muž se mi dostal dostal hluboko do srdce, ale nedokázal zahojit jizvu z minulosti, která se mnou stále byla a já pouze vzpomínal.

Vzpomínal na ta krásná léta.
Na Kookieho roztomilý úsměv.
Na chuť jeho rtů.
Hedvábné vlasy.
Hedvábnou kůži.
Osobnost.
A na slova:
Najdi si někoho, koho budeš milovat tak jak mě.

A tak jsem miloval.

Tak, oficiální konec.. řeknu vám jsem líná osoba.. někdo stihne knížku o 100 kapitolách za 3 měsíce a já 19 (20 ale jedna kapitola je za dvě) za rok a měsíc? Holka... co je s tebou špatně? 
Stop tlachání a přějdu rovnou k věci. 
Sice tahle knížka je méně úspěšná než Artist (nejsem na ni hrdá a raději bych byla kdyby lidi četli tuhle, ale sto lidí sto chutí), ale i přes to mě těší, že to někdo četl a někomu i zalíbilo. Osobně si myslím, že se moje psaní nějak změnilo, ale nejsem takové individuum které umí krásně psát. Jen mě to baví a občas tak dostanu ven, co mě tíží. Nejsem jako něktěří, co píší a mají to pomalu jako povinnost. Vlastně píšu, když mám náladu.
Mám teď naplánované 3 knížky... a moc doufám, že pár z vás, co četli Cake budou číst i tu další.
Všem Vám ještě jednou moc děkuji, že jste tu byli a uvidíme se u dalšího "díla".

Mějte se a omlouvám se za Jungkookieho <3